Album musí mít jednoslovný a lehce zapamatovatelný název, který odkazuje na gotickou tématiku. To je pravidlo, kterého se kapela drží už od svého debutu a ani na počtvrté ho neporušila. Žádným pravidlům ovšem nepodléhá stylové směřování její hudby, které opět oproti předešlé desce míří někam jinam, byť ten posun není už tak razantní jako v předešlých případech. „Werewolf“ výrazně ubral na tvrdosti, ale rozhodně ne na temnotě. Jihlavské formaci se konečně podařilo najít vhodnou rovnováhu mezi kytarami a klávesami. Už neplatí, že dominantní je jeden nebo druhý nástroj, ale oba dva jsou vzájemně v symbióze a každý z nich má v hudbě třináctky svou vlastní nezastupitelnou roli. Zatímco kytary přidávají muzice na tvrdosti a syrovosti, klávesy naopak reprezentují melancholii a temnotu. To vše v kombinaci se specifickým vokálním výrazem Petra Štěpána a jeho typickými mystickými texty tvoří vyváženou a chutnou stravu pro ucho posluchače. V podstatě se dá říci, že kapela konečně našla styl, který jí naprosto sedne a který se pro její další vývoj stane absolutně klíčový. Jinými slovy, Třináctka se touto deskou vydala na cestu, ze které bude v budoucnu uhýbat jen výjimečně a všechna její další (doposud vydaná) alba se budou více či méně opírat o postupy, které poprvé představila na „Werewolfovi“.
Nahrávka obsahuje jen osm skladeb (a to počítám i intro), nutno ovšem dodat, že hned pět z nich přesahuje svou délkou hranici sedmi minut. Na desce se podílelo také několik hostů. Díky nim je „Werewolf“ bohatší o violoncello, housle, flétnu, ženský hlas a další nástroje. Kapela si zkrátka vyhrála s řadou zdánlivě nepodstatných detailů a na výsledku je to poznat. Deska tak působí o něco propracovanějším dojmem než její tři předchůdkyně, a to i po zvukové stránce.
„Slyšte
Slyšte, jak nám děti noci hrají…“
Po krátkém intru „Royale Carpathia“ přichází hned jeden z vrcholů celé nahrávky, kultovní kousek „Transylvanian Werewolf“ se svojí mrazivě temnou, ale zároveň nádhernou symfonickou melodií, která krásně kontrastuje se syrovým zvukem kytar. Tato téměř devítiminutová kompozice dodnes patří k největším hitům kapely a i přes svoji monstrózní stopáž nemá jediného hluchého místa. Škoda, že pro účely natáčení videoklipu ji musela kapela zkrátit. Ještě o minutu delší je „Bratrstvo vlkodlaka“, ale i přes to, že se skládá z podobných ingrediencí jako „Transylvanian Werewolf“, jejích kvalit ani zdaleka nedosahuje a ve výsledku se jedná jen o průměrnou věc. Následující „Vampire Woodoo“ díky pulzující baskytaře a mysticky znějícímu zpěvu Petra Štěpána působí až hypnotickým dojmem. Trochu netradičním dílem je melodram „Julie umírá každou noc“, vycházející ze Shakespearovského námětu. O „vokální party“ (i když spíše než o zpěv jde v tomto případě o recitaci) se Petr Štěpán rozdělil s Lenkou Schreiberovou. Díky tajemnému zvuku violoncella a své černě romantické atmosféře se tato skladba řadí k nejtemnějším věcem, které kdy XIII. století vyprodukovalo a rozhodně bych si ji uměl představit jako vhodný závěrečný song celé nahrávky namísto nevýrazné „Stigmata Vampire“. Na desce nechybí ani kratší a přímočařejší písně. Tuto kategorii reprezentuje dvojice „Psycho“ a „Třinácté znamení“, přičemž druhou zmíněnou díky její silně návykové melodii a krásně zvonivé baskytaře považuji za druhý z vrcholů alba.
Čtvrtá řadová deska kapely je velmi povedená a pro XIII.století má obrovský význam, neboť určila směr, kterým se jihlavská smečka v nadcházejících letech bude ubírat.
|
