Zatímco švédská powermetalová kapela Insania Stockholm už více než třináct let nevydala studiové album (novinka by podle všeho měla vzniknout letos, ale kdo ví), její bývalý frontman, zpěvák a vášnivý motorkář Ola Halén nachystal již druhou sólovku. Halénův debut "Nackskott" z roku 2016 střežím ve své sbírce jako velmi vzácný klenot a již nyní mohu napsat, že s novinkou "Idleness" budu zacházet úplně stejně.
Olův hlas pro mě byl vždy velmi přitažlivý, tento švédský umělec, který si je schopný všechno stvořit svépomocí (pouze mastering a cover-art zastali Halénovi kamarádi), má navíc schopnost míchat melodie přesně v tom poměru, který se velmi blíží k mému krevnímu řečišti. Občas se nechá inspirovat Tolkkim, někdy zavzpomíná na svoji minulost s Insanií, osobitost je nicméně nepochybná a hlavně dává najevo, že si Ola neskládá jen tak z přemíry volného času, ale že jsou jeho písně promyšlenou a mnohdy velmi niternou záležitostí.
O této skutečnosti nejprůkazněji vypovídají poklidně plynoucí pasáže, jaké slyšíme ve skladbách "Tears", "Labyrinth" nebo "AnyMore". Niterná, chvílemi až noirová atmosféra je nicméně vždy povznesena grandiózním melodickým klenutím, které dokazuje, že v mistrově duši vítězí světlo nad temnotou. Album nabídne i střednětempé momenty s progresivními či jinými subžánrovými prvky, jež jsou dobře známy z Halénova projektu Shadows Past, tentokrát jsou však v menšině a v podstatě omezené na songy "Empire" a "Labyrinth", zbytek kráčí v powermetalových šlépějích, občas až nečekaně rozjuchaných.
Rámec kompozice "There´s no Use" by díky orchestrálnímu aranžmá mohl klidně vězet na libovolném kotouči rakouských Serenity, svižné a hlavně neodolatelně vyoblené sloky ale rychle připomenou Halénův autorský fortel. Svižně ke svému cíli pádí rovněž položky "Daydream", "Dreams" nebo závěrečná "Blown Away", která je esencí optimistického a šmrncovního poweru. Švédský hudebník nezklamal. Možná bychom mohli namítnout, že svoji tradiční skladatelskou taktiku tentokrát neobohacuje ničím překvapivým a že by nebylo od věci více tvůrčí hravosti. Tahle hra na jistotu mi ale vždy bude xkrát milejší, než kdyby se umělec rozhodl, že své duševní pochody předhodí posluchačům v nějaké experimentální pseudoartové formě. Obyčejný, nekamuflovaný, ale o to upřímnější skladatelský přístup, právě tím Halén dlouhodobě boduje, přičemž jeho nová sólovka není výjimkou.
|
