August Burns Red patřili na začátku nového tisíciletí k první metalcorové vlně a za tu dobu již stačili ovlivnit další generaci muzikantů a zároveň zůstat relevantní v daném subžánru. Svůj styl album od alba tříbili a rozšiřovali, až se u této smečky zaběhlo ustálené slovní spojení „technický metalcore“.
Psal se rok 2015 a kapela vydala desku „Found in Far Away Places“, které bylo částečně vyčítáno příliš mnoho experimentů. Dva roky na to August Burns Red rozmetaly veškeré negativní reakce výborným albem „Phantom Anthem“ a fanoušci i odborná veřejnost byli napjatí, kterým směrem se americká parta vydá tentokrát. Bude se opět variovat osvědčený recept nebo si kapela šáhne na dno a vynasnaží se vydolovat ještě něco úplně jiného a začne opět hrát na experimentální notu?
Vydat se různými cestami a zároveň nezapomenout na esenci svého úspěchu šlo kapele vždy dobře. Odhadnout, kdy už se tradiční postupy a osvědčené metody zajídají, je (vedle brilantních muzikantských výkonů) obrovská výhoda v myšlení August Burns Red (a vlastně i obdobně smýšlejících kapel obecně). „Guardians“ tak měli cestu otevřenou a teď už se jen čekalo a odhadovalo, kterou skulinku a přístup si sympatická pětice zvolí tentokrát.
Inu, novinka vesměs kombinuje netradiční stránku metalcoru s tou nejpodstatnější složkou, která kapelu proslavila – tedy hutnými riffy a breakdowny. Výsledkem ovšem není ani vyloženě novátorský přístup ve skládání písní jako ve „Found in Far Away Places“ (využití jiných nástrojů, čisté vokály, rozvolněné mezihry) ani symbióza tvrdosti a chytlavých (především kytarových) melodií jako ve „Phantom Anthem“. „Guardians“ jede u obou výše zmíněných protipólů tak trochu na půl plynu a když se konzument zaposlouchá do „Lighthouse“ nebo „Bloodletter“, najednou mizí veškerá invence a kapela se přibližuje k šedému průměru. Prim nehraje žádná vychytaná rytmika nebo kytarové nápady, což by se, troufám říci, u dřívějších alb nestalo.
Druhým problémem alba je poměrně plochý zvuk a zpátečnické postupy, vedoucí někam k desce „Leveler“, kde se písně slévají do jednoho-dvou riffů a podobného tempa. Chybí inovativní myšlení ve struktuře písní a chybí nějaký moment překvapení, melodická linka, harmonický postup, break na bicí, který by rozpůlil písničku a nakopnul ji o level výš…Samozřejmě je potřeba mít na mysli, že August Burns Red jsou ve svém subžánru na špičce a instrumentálně se stále jedná o velice nadprůměrný kousek. Jen se při ohlédnutí zpět na diskografii kapely nelze ubránit pocitu, že nabídnutý materiál mohl dostat větší péči a že ta tolik omílaná Achillova pata deset let zpátky, tedy nejednoznačnost a monotónnost songů, měla zůstat v propadlišti dějin.
Na druhou stranu – August Burns Red jsou králové breakdownů a i v „Guardians“ jim tato disciplína zachraňuje posluchačovu pozornost. Jakmile se totiž rozezní sesynchronizovaná rytmika všech instrumentů, podpořená mocným growlem, písnička dostane obrovské grády a tvrdé pasáže je radost poslouchat. Ať už se jedná o „The Narrative“, „Paramount“ nebo „Defender“, kapela si je velice dobře vědoma, kde tkví její síla a využívá této dovednosti na maximum. Škoda, že se k ní tentokrát nepřidaly i ve větším množství další ingredience, které v minulých letech tolik zdobily předchozí alba – melodické pasáže, kreativní mezihry, různorodost nástrojů a hraní si s harmoniemi. „Guardians“ je tak v konečném důsledku nadprůměrné svou tvrdostí a instrumentální stránkou, ale v rámci diskografie kapely se jedná o jeden z nejhorších zářezů.
|
