O tom, že symfonické těleso Damnation Angels skrývá nemalý potenciál, nebylo na prvních dvou studiovkách pochyb. Stejně tak ale bylo zřejmé, že slibně nastíněné autorské linie je nutné dotáhnout do pevnějších tvarů a konců. Veškerou snahu totiž brzdily příliš vysoké ambice a snaha o umělecký efekt. Na otázku, zdali se situace hnula k lepšímu, celkem jednoznačně odpovídá třetí album s titulem "Fiber Of Our Being".
Na něm si za mikrofon místo norského narcise Pelleka stoupl Argentinec Ignacio Rodríguez alias Iggy Rod (Azeroth), který se této těžké úlohy zmocnil se ctí. Komplexnost vokálních linek opět vytváří zásadní emotivní strukturu, která by shořela od základu, kdyby zpěvák neovládal své řemeslo. Horší je to s dramaturgií instrumentální složky. Ta je v podstatě založena na kontrastním efektu zklidněných momentů a výbušných symfonických pasáží. Jenže když dojde na halasné orchestrace, vše je příliš generické, neosobité a opět hnané na umělecký, ve skutečnosti ale dosti prvoplánový efekt.
Těžko říct, co žene britské autory do tohoto předvádění, když se již několikrát potvrdilo, že jim víc sedí umírněná skladatelská poloha. Platí to i tentokrát - kdykoli dojde na volnější, klidně hard rockem načichlé okamžiky, zážitek vzrůstá a navíc začne lépe fungovat třeba i progresivně budovaná struktura ("Railrunner"). V nejklidnějších bodech nahrávky, jež nabídnou kompozice "Our Last Light" a "A Sum Of Our Parts", pak hudebníci dokážou vyloudit více emocí, nežli v kterékoli symfonicky vytuněné etudě, nemluvě o refrénech, které i přes evidentní snahu o paměťové vklínění tápou v nikterak vzrušující oblasti (snad s drobnou výjimkou skladeb "Fiber Of Our Being" a "Remnants of a Dying Star"). Formace Damnation Angels tedy zůstává na svém - její tvorba nepostrádá úroveň a kvalitní momenty (včetně opět dokonalého zvuku), kýžený cíl je ale pořád daleko a z celého alba opět syčí odér jakési akademické odtažitosti.
|
