Album "Babylón", které před dvěma lety zveřejnila česká powermetalová kapela Salieri, bylo nesporným důkazem dovednosti a talentu novobydžovských hudebníků. Je sice pravda, že se k tomuto debutu nevracím tak často jako k celku, nicméně spíďárny "Zlatá horečka" a "Giordano Bruno" dodnes řadím mezi to nejlepší, co kdy z tuzemské melodické scény vzešlo. Druhou placku jsem proto vyhlížel velmi netrpělivě a hlavně s jasným přáním, aby se v hlavách autorů "urodilo" a deska nabídla další nezapomenutelné klenoty.
První seznamování s nahrávkou něčemu takovému moc nenapovídalo. "Propagační" videoklip k titulní skladbě není ničím výjimečný, o úsměvném zpracování či dosti vyčpělém hlavním tématu nemluvě. Následný poslech alba vyděsil ještě víc: v intru se totiž kapela rozhodla k jakési filmové expozici, jejímž základem je celkem nevydržitelná "ruská scénka" odehrávající se těsně před vybuchnutím jádra, jež vrcholí českým popěvkem "pec nám spadla". V ruském jazyce se k mému zděšení pokračuje i v navazující titulce, čímž je snaha o autenticitu definitivně vyhnána ad absurdum (o azbuce na coveru raději nemluvě). Další songy už jsou nicméně "normální", a pokud se inkriminované písně týká, tu uslyšíme ještě v závěru desky v českém znění (v němž byl naštěstí tvořen i videoklip), přičemž je nutné uznat, že refrén má přece jenom potenciál k paměťovému uhnízdění, i když to jde hodně na vrub jeho vlezlosti a přemrštěné repetici.
Nezdravé opakování některých motivů bylo ostatně jedním z hlavních zádrhelů debutového zápisu. Nyní je situace o poznání střízlivější, zároveň dramaticky přibylo rychlých temp, proti čemuž nelze namítat jediného slůvka. "Sen o krásné panně" - a posléze i barokním cembalem uvedená položka "Carpe Diem" - frčí jako Rimortis v nejlepších časech, chytlavost vokálních linek občas možná lehce zůstává za instrumentací, tento fakt ale vždy vynahrazuje Jirka Steklý, v jehož hlase je cosi nesmírně přitažlivého a pozitivního (Jirkovi na albu ještě sekunduje neméně zajímavý Šimon Novotný). Kvalita navíc postupně vzrůstá, "Daidalos a Ikaros" zase nenechá na odpůrcích speedu nit suchou, sloky jsou parádně vykroucené a celkově už se hodně blížíme peckám zmíněným v úvodním odstavci. "Podivný svět" si vede ještě o chlup lépe, a pomyslný vrchol je ukrytý v "Pandořině skříňce", jejíž melancholicky obarvený klávesový motiv a posléze i patřičně zrychlený chorus jsou dokonalost sama, proto trochu zamrzí, že zrovna s refrénem hudebníci tolik šetřili (zde by se naopak přemrštěná repetice hodila) a místo toho skladbu proložili některými méně atraktivními mezihrami. Tak jako tak jde o další parádní kousek, který nemá šanci v mém přehrávači vychladnout.
Dvojice "Věž" a "Mistr Jan" zásadně kvalitativně neupadá, tak obdivné přívlastky jí už nicméně nepřísluší. Společně s víceméně neutuchající rychlostí, téměř pravidelnou šestiminutovou délkou skladeb, malinko zastřeným soundem a závěrečnou dvojicí už slyšených a jen mírně variovaných songů (které se bůhvíproč nestaly bonusy) se z alba stává malinko houževnaté powermetalové sousto, jež není stravitelné s takovou lehkostí, jakou by si daný žánr a vzletné melodie zasloužily. Mušek zkrátka nalezneme nemálo, přesto zůstává platné, že kapela Salieri patří mezi špici domácího power-speedu, aktuálně bych si ji dokonce dovolil zařadit na samotný vrchol.
|
