Ještě než se začtete do recenze novinky deatherů Benediction, zkuste si představit následující scénu: parta chlapů v montérkách je nastoupená s úhlovými bruskami. Ve zpocených pěstích drtí rukojeť přístroje, ukazováčky nervózně těkají na spínači. Když v tom kdosi vykřikne "teď!" a všichni začnou diamantovým kotoučem zběsile řezat do betonového kvádru. Kolem paží lítá ostře zářivý jiskrný ohňostroj a prostor pohlcuje svírající vřeštivý rachot. Boj, kdy pevná a minimálně poddajná hmota musí ustoupit fyzické síle a odhodlání lidského ducha. Tak zhruba takový výjev mi naskakuje při poslechu fošny "Scriptures", kterou britští matadoři vyflusli na scénu 16. října.
Tohle album, které vychází dvanát let po předešlé stuidovce "Killing Music", musí být pro většinu fanoušků jako znovuzrození. Do kapely se totiž vrátil zpěvák Dave Ingram, který s Benediction stvořil většinu devadesátkové metalografie. Pak si ale pánové dali sbohem, přičemž k opětovnému shledání došlo až v loňském roce. Tato skutečnost všechny zúčastněné nakopla k mimořádnému výkonu, při němž přestalo hrát roli datum narození, které visí v občanských průkazech kmenového tria hudebníků. Letitou zkušenost lze vyčíst z precizní a maximálně technické hry, energický výdaj, jenž toto profesorské představení doprovází, by ale Britům mohl závidět leckterý dvacátník. Ryzí old-school oháknutý moderním a do detailu vybalancovaným zvukem, s produkčním štemplem od klasika Scotta Atkinsona. Metal, který láme beton.
Je však nutné si upřesnit deathovou škatuli, kterou se Britové běžně nálepkují nebo jsou nálepkováni. Placka "Scriptures" je totiž úplně stejně, ne-li víc, thrashová. Kytary nejsou deathově podladěné, blast-beaty neexistují a celkový výraz je obecně měkčí, než bývá u tradičních spolků zvykem. Nic pro vyznavače hlubokého brutalu ve stylu Nile, Immolation či Dying Fetus, naopak výživná krmě pro fanoušky vícežánrových ikon jako Vader, Deicide, Asphyx nebo Bolt Thrower. Benediction jdou ale ještě dál, když se často otřou o hardcore punkovou esenci, kterou bez rozpaků navrtají na deathový základ. To vše jenom umocňuje živočišnost nahrávky, jejíž podstatu tvoří rychlost a okamžitě funkční riffy, které sice hrají na osvědčenou a občas trochu ohranou jistotu, což jim ale nic neubírá z jejich chytlavosti. Právě naopak.
Skladby jsou chytře sestaveny tak, abychom si nevšímali nějaké neosobitosti a nechali se smést agresivními vlnami, které následují jedna za druhou a ojedinělé klidnější plochy jim k tomuto efektu jenom účelně pomáhají. Zabírá to spolehlivě, a když už se přece jenom zdá, že rozjetá mašina zbytečně přibržďuje, přijde hladová akcelerace, která veškeré pochyby rozmetá na neškodnou drť, viz kupříkladu nesmírně svůdné nájezdy a valy songů jako "Scriptures In Scarlet", "Stormcrow", "In Our Hands, The Scars", "Embrace The Kill", "Newerwhen" nebo "The Blight At The End". K tomu úplně stejně omamný projev Davida Ingrama, do jehož hlasivek byl zřejmě voperován démonický zkreslovač hlasu. Výsledkem je intenzivní a krajně přitažlivé thrash´n´deathové album, které mělo parametry klasického díla již v momentě, kdy Britové vstoupili do studia.
|
