Brazilská kapela Aquaria dokázala v nultých letech zapůsobit na nemalý počet fanoušků. Dokonce i redaktoři našeho webu byli touto formací natolik uhranuti, že sepsali dvě samostané recenze na jedno jediné album (ve skutečnosti šlo pouze o omyl). Přestože Brazilci notně vycházeli z odkazu domovské Angry, uměli nalézt dostatek vlastní osobitosti, která je učinila plnohodnotným a kvalitním tělesem. Po albu "Shambala" (2007) ovšem přišla pauza, která trvala celou dekádu. Reunion započal v roce 2017 a vyvrcholil vydáním novinky "Alethea".
Jistě i proto, že v čele kapely stále stojí nezaměnitelný zpěvák Vitor Veiga, se podařilo plynule navázat na první dva studiové počiny a je možno bez nadsázky napsat, že hudební duch brazilské kapely je zpět. Dokonce se zdá, že autoři nedělali za celou dobu nic jiného, než psali a psali, a pak všechno napsané hodili na nové album. Délka nahrávky činí - i s bonusem "Violet" - 72 minut a její obsah je vrstevnatý jako barokní ornamenty. Poslech znamená dobrodružnou, pestrou, nelineární, ale také trochu ubíjející výpravu. Už v polovině díla budeme mít pocit, že bylo vše podstatné řečeno, a přece nás v tu chvíli ještě podstatný kus hudební cesty čeká.
Popis prvních dvou skladeb poslouží k pochopení celého skladatelského konceptu. V položkách "The Avatar" a "The Miracle" slyšíme bohaté orchestrální plochy, v jejichž jádru se ukrývá třpyt vánoční atmosféry. Pěvecké linky jsou detailně propracované, Veigovi sluší střední až křehké polohy, do výšin, které mu tolik nesedí, šplhá zcela výjimečně. Teatrální vokální pasáže patří sborům, v úvodní písni s jasným odkazem k italským Rhapsody. Tempa jsou měnivá, nechybí svižná i speedová místa, stejně jako klidné mezihry s vydatným nástrojovým obsazením, ve kterých lze nejsilněji vnímat vzor zmíněné Angry. Děj skladeb sice skáče z jednoho motivu do druhého, vše je ale pevně sevřeno jistým autorským tmelem. Což je obdivuhodné, jen toho zkrátka postupem času začne být trochu moc.
Ve dvojici po sobě jdoucích písní "The Question" a zejména v "The Revolution" se Brazilci pokusí o zostření, které celkem zabírá, dominantní roli na albu nicméně hraje vřelé skladatelství, jež je kompatibilní se zpěvákovým nasládlým hlasem, případně s měkkým zvukem (ten by snesl o něco větší péči). Odkaz k oblíbeným kompozicím "And Let The Show Begin" nebo "Your Majesty Gaia" z debutu "Luxaeterna" slyšíme v písních "The Time Traveller" nebo obecně nejpřímější jízdě "The House Of Words". Nelze však napsat, že by do známých prvků bylo přidáno cokoli nečekaného nebo že by dokonce nové písně doznaly větší kvality. Nicméně fanouškům, kteří už nevěřili, že se od Brazilců dočkají dalšího alba, tohle vadit určitě nebude.
|
