Je dobře, že nová fošna power/progmetalových Immortal Guardian vychází v období dlouhých zimních večerů, jelikož doprovodný promo materiál, který je k albu přiložen, rozhodně neoplývá smyslem pro zkratku. Kdo chce, může si pročíst několik - samozřejmě oslavných - odstavců recenzí na předešlé nahrávky kapely nebo prostudovat historii a proces tvorby nového alba. Zjistíme například, že aktuální počin s titulem "Psychosomatic" našel inspiraci v pandemické situaci.
Kdo slyšel tři roky starý debut "Age Of Revolution" ví, že kvartet hudebníků s přehledem zvládá své nástroje, a proto si může dovolit použití progresivních prvků, s jejichž pomocí dotváří temnější profil skladeb. Sestava se sice od minula z poloviny obměnila, skladatel Gabriel Guardian nicméně nikam neprchl a nová rytmická sekce zručně plní jeho přání. Riffové zasekávačky slyšíme pod vokály prvních dvou písní, jde však o formu natolik provařenou - včetně orientálních motivů v titulce -, že těžko můžeme mluvit o jakémkoli náznaku osobitosti. Zajímavější jsou melodické vyhrávky, nejednou využívající neoklasický element, tyto nadějné momenty ale zase narušují refrény. Chorus "Phobie" je otravný, ústřední část "Lockdownu" pak nedává smysl kvůli veselému prozpěvování titulu skladby. Pokud hudebníkům nečinily vládní restrikce nějakou zvrácenou radost, pak tomuto způsobu skládání věru nerozumím.
Immortal Guardian jsou však kapelou vícero nálad. S příchodem položky "Clock" se hudební poloha nahrávky odkloní jiným směrem. Zjednoduší se struktury písní, takže zmíněná skladba je víceméně přímočarým powermetalovým příspěvkem, kterému dodává na zajímavosti povedená teatrální dramatizace. "Goodbye To Farewells" se naplno ponoří do neoklasické atmosféry, přidá se na rychlosti a Amíci díky tomu opět budují. Ani to ale neznamená konec stylovým odklonům, "Candlelight" nejprve uhýbá někam k prog-rocku, aby v refrénu přišla s popovým nádechem, jenž evokuje známou americkou zpěvačku Aimee Mann. Náznak prokřehlých tónů je patrný také v navazujícím kousku "Find A Reason", vyjma líbivě vyostřeného sólového partu. Jenže dohromady tato volněji nakloněná plošina nahrávky trvá přes 12 minut, což je trochu moc. Když si pustíme kapelu Immortal Guardian, očekáváme metal, a ne klimbání z čajovny.
Závěr alba patří zase power metalu s neoklasickou chutí, kladem je výkon, jenž - nejen v této písni - předvádí vícepolohový zpěvák Carlos Zema, samotná skladba ale krom řemeslné kvality moc přidané hodnoty nepřidává. Výsledkem je zvláštně rozvrstvené album, na němž se dbalo na stylovou rozmanitost, kterou se však nepodařilo doprovodit podobně tažnými melodickými nápady. Má prognóza vyřčená v závěru recenze na debutovou placku, tedy že "potenciál je obrovský a naděje, že se od jména Immortal Guardian jednou dočkáme čehosi mimořádného, je větší než u devadesáti devíti procent žánrově spřízněných spolků", zůstává prozatím nenaplněna.
|
