S opětovně nastolenou důvěrou a s novým studiem v zádech se Fear Factory ihned po úspěchu „Archetype“ pustili do tvorby dalšího alba. Rytmické duo Wolbers-Herrera se dalo do práce a vzniklo přes dvacet skladeb v hrubém provedení. Jak se však s materiálem naložilo posléze, to už je jiná písnička…
Studio Calvin Records tlačilo na co nejrychlejší uvedení nového alba na trh a zpěvák Burton C. Bell si přizval producenta Tobyho Wrighta, se kterým vybral z nahraného materiálu výsledné písně a ty otextoval. Zbytek kapely žil v přesvědčení, že se na písních bude ještě pracovat, ale finální produkt byl najednou na světě bez možnosti do něj zasáhnout. Alespoň takto zní oficiální prohlášení od kytaristy Wolberse, který se v roce 2013 vyjádřil na svém Facebooku, jak to tenkrát s vydáním alba „Transgression“ bylo. Oficiální šestá deska industriální bandy opravdu jako demo zní a působí, což je v konečném důsledku velká škoda.
Pokud budeme věřit prohlášení Wolberse, Bell měl evidentně s Fear Factory a potažmo s deskou „Transgression“ jiné plány. Po založení kapely Ascension of the Watchers, což je v podstatě gotický rock, se leader zhlédnul v daleko uvolněnějším pěveckém stylu a přestal ho bavit nasekaný industriální metal, který Fear Factory razili od „Demanufacture“. To je v pořádku a když zjistíme, že se na nové desce objevují kytarová sóla („Echo of My Scream“, „New Promise“), hosté (Billy Gould, Mark Morton), covery („I Will Follow“, „Millennium“) a neobnovila se spolupráce s klíčovým členem navrhujícím samply Rhysem Fulberem, pořád ještě byla šance na kvalitní písně v jiném kabátku, rozšiřujícím obzory. Jenže i tady skupina narazila.
První polovina alba je ještě v rámci nadprůměrného ranku a některé pasáže jsou vyloženě skvělé (refrény u titulky a „Contagion“, nosný riff u „Spinal Compression“, mezihra v „Empty Vision“). Jakmile se však deska přelije do své druhé poloviny, atraktivnost materiálu rapidně klesá a nabízené písně naplno rozrazí dveře do mainstreamového světa s poprockovým hávem a nezajímavým (a hlavně zaměnitelným) songwritingem. Utrpení je pak podtrženo nezvládnutou produkcí, jež zabíjí jakoukoli instrumentální čistotu a důraz. Vše je slito do jednoho středového chumlu bez výrazu, a tak i některé kousavé riffy nebo rytmicky významné pasáže zní jako tupé a krotké instrumentální bláto.
Záměr vytvořit tak trochu jiné album a vymezit se oproti stávající tvorbě je jistě záslužný krok. Ten musí být ale podpořený nekompromisní produkcí, silným skladatelským materiálem a hlavně shodou všech zúčastněných členů kapely. Tyto hlavní faktory jsou důvodem, proč se původní záměr zvrhl v polohotovou demoverzi alternativních písní, které by při důsledné skladatelské a producentské péči mohly zafungovat minimálně na úrovni ozvláštnění diskografie kapely či koncertního setlistu. Je to kvůli pár skvělým nápadům na desce a jinému přístupu skupiny škoda, ale „Transgression“ po právu a zaslouženě u kritické obce a fanouškovské základny propadlo.
Kontroverzní přijetí a obecně nálada po práci na desce si vyžádaly mezi členy další pauzu. Bell si splnil sen, když se angažoval u Ministry na desce „The Last Sucker“, Wolbers s Herrerou zase založili kapelu Arkaea. Jejich debutové album „Years in the Darkness“ dle jejich slov obsahovalo asi polovinu písní, které měli připravené na další desku Fear Factory. Rok 2009 pak ukázal, že „Transgression“ bylo posledním kusem v tehdejší sestavě a do losangeleské metalové formace se vrátil Dino Cazares, který posléze znovu spojil síly s Burtonem C. Bellem. Začala se psát nová éra této významné industriální bandy.
|
