Po tradiční tříleté studiové pauze přichází finské sexteto s dalším počinem, tentokrát ovšem s jednou změnou v sestavě. Dlouholetého tlučouna Mattiho „Matsona“ Johanssona nahradil na bubenické stoličce Samuli Mikkonen (mimo jiné bývalý člen sólového projektu zpěváka Jonneho). Na hudební směřování divokého finského klanu to ovšem nemá žádný vliv. Tady vše zůstává při starém. I když kdo tuhle kapelu sleduje už od jejich osmnáct let starého debutu, nemohl si určitého vývoje nevšimnout. Pánové s přibývajícím věkem ubírají na přímočarosti a rozjuchanosti a stále častěji v jejich tvorbě dostávají prostor střednětempé a vážněji laděné skladby. Novinka nazvaná „Jylhä“ v nastoleném trendu pokračuje.
Na předešlé desce „Kulkija“ Finové šikovně zaexperimentovali se zvukem. V jejich hudbě tak vynikly ladné tóny houslí a harmoniky, zatímco kytary byly odsunuty na pozadí. Tato podoba jim velmi slušela, takže je poněkud překvapující, že na novince tento fígl nezopakovali a částečně se vrátili ke svému dřívějšímu vyznění. Zvuk nového alba je tak jakýmsi kompromisem mezi léta zažitou podobou Korpiklaani a modelem á la „Kulkija“.
Nová deska je na poměry Korpiklaani až překvapivě rozmanitá. Kapela občas zabrousí do neprobádaných oblastí a zkombinuje i to, co se zdánlivě zkombinovat nedá. To dokazuje asi nejvýraznější píseň alba „Leväluhta“ s reggae kytarou, akordeonem připomínajícím atmosféru pařížského bulváru a s klasicky Korpiklaanovsky divokým refrénem. K dalším netradičnostem patří předposlední „Pidot“, kde kapela koketuje s country, která má ovšem zvláštní východoslovanský nádech. Lehce atypicky působí i šestiminutový otvírák „Verikoira“ se syrovou punkovou pasáží uprostřed. Vyloženou juchačku najdeme na desce jen jednu jedinou („Huolettomat“), ale typických Korpiklaani skladeb je na albu víc („Niemi“, „Sanaton maa“, „Anolan aukeat“). Pánové se nebojí ani složitějších věcí. To předvedou v postupně se rozjíždějící „Tuuleton“ nebo v závěrečné „Juuret“, ve které krásně kontrastuje potemnělá sloka s veselým refrénem. Za zmínku stojí ještě svižná skladba „Pohja“, kde obdivuhodné výkony předvádí dvojice hráčů na lidové nástroje Tuomas Rounakari a Sami Perttula. To platí pro celou nahrávku, protože houslová a akordeonová sóla jsou tentokrát obzvlášť vydařená.
I přes všechny vyřčené klady má „Jylhä“ jeden zásadní nedostatek a tím je její stopáž (se stejným problémem se potýkala i její předchůdkyně „Kulkija“). Finové se opět rozmáchli víc, než bylo potřeba a na svou jedenáctou řadovou desku nacpali spoustu zbytečné vaty (viz například pět a půl minuty dlouhá „Kiuru“). To v kombinaci s některými složitějšími postupy (většina skladeb na první dobrou nefunguje) z nahrávky dělá posluchačsky ne úplně přívětivou záležitost. Nejsem si jistý, zda novinka bude všem fanouškům kapely, obzvláště těm zvyklým na přímočaré veselé halekačky, po chuti.
|
