Německá kapela Necronomicon vznikla v metalovém pravěku před necelými čtyřiceti lety, proto přijměte malou exkurzi do její historie. Parta puberťáků z Lörrachu založila tento soubor v roce 1983. U jeho zrodu stál kytarista Freddy a Jogi, basák Lala a bubeník Axel. Necronomicon se zpočátku věnovali punku ve stylu Exploited a Motörhead, a až blízcí kámoši z Destruction, kteří bydleli v sousedním městečku o pár kilometrů dál, je navedli na metalovou dráhu. Na prvních dvou albech „Necronomicon“ a „Apocalyptic Nightmare“ kluci svůj výraz teprve hledali, zatím více méně zněli jako Schmier a jeho parta zkřížená s Hellhammer, ovšem v poněkud jednodušším balení. Po podobné muzice byl ovšem tehdy velký hlad, fandové ledajaký nedostatek odpustili a desky Necronomicon se pokoutními kanály tu a tam prodraly i na černý trh hudebních burz do tehdejšího Československa.
Přelom přinesla deska „Escalation“ s novým baskytaristou Bernhardem, na které byl znát pokrok v ovládání nástrojů i ve skládání kompozic. I v muzice se objevilo o kapku více rozmanitosti. Krom thrashových sekanic a čistě heavy metalových pasáží stále z jejich projevu prosakoval punk/corový odér, v částečně podobném duchu jako u krajanů Rumble Militia. Tuto etapu krásně vystihuje bezmála sedmiminutová(!) „Cold Ages (Darkland III)“.
Nicméně pak se v nastartovaném motoru objevila první zrnka písku. Neshody s gramofirmou Gama vyústily v odchod kapely, která dle dle dohody nemohla po dobu dalších deseti let uzavřít novou smlouvu. V roce 1994 Gama zbankrotovala a Necronomicon to riskli. Vydali novou desku „Screams“ u D&S Recording, v tomto roce však retro thrash melodičtějšího ražení už tolik netáhnul a kapela přišla během požáru zároveň o komplet nástrojové vybavení. To kapelu na deset let zastavilo a až po této době zakladatelé Freddy a Axel vystrčili růžky na dvou solidních thrash albech „Construction of Evil“ a „Revenge of the Beast“ s prvky soundu Slayer, či Kreator.
Na následujících třech deskách kapela udržela nastavenou laťku kvality, pohřební káru už tlačil jen poslední původní člen Freddy s různými muzikanty a na různých labelech. Občas se Necronomicon objevili na různých evropských štacích a festivalech. Jakýsi záblesk stability se zrodil až v posledních třech letech a německá firma El Puerto Records, která vydala zatím poslední počin kapely „Unleashed Bastards“, přichystala novinku "The Final Chapter".
Překvapením se staly personální posily ze zahraničí. Kytarista Glen Shannon a bubeník Rik Charron spolu hráli v souboru Mind Assassin. Rika možná někdo pamatuje z devadesátkové sestavy speedových klasiků Exciter a Glen hrál do této doby na baskytaru v místních zámořských spolcích. Spolu s německou dvojicí, kytaristou a velitelem Freedym a basákem Marcem, natočili desáté album Necronomicon, které neunikne pozornosti i díky nepřehlédnutelnému, plamenně žhnoucímu obalu.
První tři songy úplně nepřesvědčí. „I Am the Violence“ je sice germánská thrashová šleha se vším všudy, po pár však posleších trochu nudí jednotvárné skandování refrénu, skládajícího se z názvu písně, a trochu irituje i kulometná palba dvoukopáku Rika. Je znát, že na léta v Exciter není jednoduché zapomenout. „Give Me Fire“ a „Pain“ jsou ušité podle stejného vzoru, naposled zmíněná je přece jen barvitější a zdobí ji netypická kytarová sóla. „Purgatory“, trochu dává upomenout na krajany Kreator, bubeník občas ubere na rychlosti a zjeví se i power metalové vsuvky. Celkově se od této písně stává materiál barvitější a zajímavější.
Úvodní kytarový dvouzápřah v „Burning the Fury“ dává překvapivě upomenout na legendární Iron Maiden a jejich „Flash of the Blade“. Po minutové předehře se skladba překlápí do power/thrash metalové jízdy, čím dál tím více pozornost poutají nezvyklá kytarová sóla, která jen jakoby mimoděk zkrášlují a zjemňují masivní riffy. Jeden z vrcholů alba přichází s „Spilling Blood“, kde se kříží „mejdnovské“ kytary s agresivitou Slayer. „Selling Nightmares“ přináší přímočarý thrash, „Justice“ zase spíše power metalový tlak. Dalším vrcholem alba je „The Devils Tears“, která opět nabídne testosteronem napumpovaný kytarový dvouzápřah pod taktovkou Železné panny s pečlivě vystavěným sólem Glena. Power metalová „Unnamed“ ve středním tempu přechází do nemilostrdné rubanice v "Me Against You", ve které jako by spolu jamovali Kreator a Destruction. V závěrečné „Stormreaper“ kapela dává na odiv a mísí všechny atributy a styly, s které na tomto albu představila - power i thrash německého ražení, obohacený o netypická, jakoby opatrná sóla kytaristy, jehož devizou není rychlost, ale zvláštní melodická vřelost, kterými skladby obohacuje.
Desáté album německých Necronomicon „The Final Chapter“ překvapilo. Oproti předchozím albům není materiál tak ortodoxně zaměřen na thrash, ale je vkusně proložen odlehčenějšími, pomalejšími, ale natlakovanými power metalovými pasážemi, najde se tu i dost odkazů na klasický heavy metal. Nové posily do souboru zapadly, pečlivá i přemýšlivá kytarová sóla někdejšího basáka Glena dodaly drsným skladbám melodičtější rozměr. Nebýt občasné nudnější kulometné hradby kopáků Rika, těžko by se hledaly nějaké nedostatky. Snad se dožijeme doby, kdy česko – německé hranice nebude překračovat jen koronavirová infekce, ale i řádně nastartovaná kapela Necronomicon!
|
