Ambice jsou pěkná věc, ne každý má ale kuráž atakovat úplně ty nejvyšší mety. Řecký kytarista a skladatel Andreas Sinanoglou si na tohle troufá, proto před dvěma lety při tvorbě debutu své kapely Warrior Path pozval ke spolupráci nejen osvědčeného Boba Katsionise, ale hlavně brilantního zpěváka Yannise Papadopoulose. Kooperace to byla vydařená, druhé album s titulem "The Mad King" už si ale vynutilo jiného vokalistu. Pro celkově dravější a říznější materiál nové studiovky se dle Andrease nejlépe hodil Daniel Heiman, tedy jeden z nejlepších powermetalových zpěváků všech dob. Daniel je známý tím, že nekývne jen tak na něco, hudba řecké kapely jej ale zaujala a spolupráci proto nestálo nic v cestě.
Řecký autor dokázal na stejnojmenném debutu umně propojit heavy a powermetalový žánr. Tato fúze se na novince ještě prohlubuje, ubyly táhlé nájezdové plochy, do kytar se přisypalo ostřejší koření a nahrávka získala vyšší dynamiku, včetně rozumnější stopáže. Na druhou stranu se ani jedinkrát nevkročí do speedových končin, což je trochu škoda. Nejsvižnější song "Beast Of Hate" dokazuje, že řecké kapele, potažmo Heimanovi, agilní tempo jenom svědčí. Daniel se mimochodem stále nachází v mistrovském rozpoložení, album nabírá džber kladných bodů jen díky němu, a ať už tato recenze ve výsledku vyzní jakkoli, je moc dobře, že vzniklo. Dalším obrovským plusem nahrávky je produkce, kterou si Katsionis ve svém studiu zkušeně pohlídal.
S muzikou to tak jednoznačné není. Úvodní titulka odzbrojí stylovým mixem, ve kterém se power s heavy metalem propojují tak dokonale, až splynou v jedno. Pochodové vyhrávky v navazující "His Wrath Will Fall" zabírají jednak díky thrashovému vzepětí, jednak díky faktu, že další skladbou je výše zmíněná "Beast Of Hate", která sympaticky čeří tempovou hladinu nahrávky. "Don´t Fear The Unknown" začíná po vybrnkávaném nájezdu jako cokoli od Axela Rudi Pella, skladba si sice postupně najde vlastní cestu, jistým problémem se nicméně stává skutečnost, že album v tu chvíli najíždí do skladatelského stereotypu.
Melodické vyhrávky, zpomalené přechody, krátké zesvižnění, občasné Heimanovo zaječení, to vše má sílu, řecký autor k tomu ale nepřidává nic, co by písním umožnilo jedinečně vygradovat, takže se zprvu vysoký potenciál postupně trochu rozředí. Největší žolík se navíc stává největší slabinou. Když slyšíme album s Heimanem, očekáváme podvědomě nejvyšší kvalitu. Té se nám však dostává jenom částečně. Jako bychom šli do michelinské restaurace a byla nám nabídnuta svíčková. Sice výborná, maso jako dort, omáčka dochucená jedna báseň, ale pořád jenom svíčková, kterou si v podobně luxusním podniku úplně dát nechceme.
|
