„Málokdo to o mně ví, ale prošel jsem si věcmi, které mi otevřely oči. Najednou jsem získal schopnost vidět a předvídat ve svých snech. Spatřil jsem v nich naši budoucnost - požáry, splašené lidi, jak utíkají a nevědí, kam se ukrýt. Viděl jsem rozpad naší komunity. Proto jsem pojmenoval novou desku "Zemětřesení". Nepůjde ale o zemětřesení jako takové, nýbrž o to, že může nastat rozpad české země. Potom umlkne její srdce a přijde konec Prahy. Jenže Češi to ještě nevědí. Proto, až se bude blížit ta doba, musí zvednout zadky a uvědomit si, kolik postav vzešlo z našeho národa a napsalo naši historii. Češi ale nesmí nechat věci zajít příliš daleko a přehlížet, že se nic neděje. Tohle všechno se totiž bude dlouho dopředu připravovat. Doufám proto, že deska vyjde a lidé ji ve správnou chvíli pochopí..."
Tuto řeč pronesl Jiří Schelinger v úzkém okruhu svých známých 31. března 1981 v hospodě v Soběslavi, necelé dva týdny před svou smrtí. V tom, co tehdy řekl, jasně vysvětloval, o čem je a jak jeho chystaná deska „Zemětřesení“ bude znít. K jejímu dokončení však nedošlo a na projekt celá osmdesátá léta padal prach. Ostatně Schelingerovo jméno nebylo v té době v kurzu. Československé kulturní špičky se tvářily, že vůbec netuší, co se v Bratislavě stalo a snažily se zpěvákovo jméno trpkým mlčením co nejvíce vymazat z povědomí veřejnosti. Šlo to těžko, protože z televize Schelingerův hlas pořád burácel alespoň v hloupých skladbách z filmů, ovšem i tak byl jeho vliv z osmdesátých let značně bagatelizován. Mladá generace, která tehdy naplno propadla heavy metalu, se o zpěváka bubblegumových hitů (kam byl Schelinger řadou z nich zcela neprávem zaškatulková) přestala ve větším zajímat a vlastně až porevoluční roky plně zdůraznily jeho někdejší přínos tuzemské hudbě. Původ toho lze hledat u pořadu Gung-Ho, který v letech 1990 až 1992 běžel v Československém rozhlasu. Přestože byl zaměřen spíše na extrémnější odnože tvrdé hudby (thrash, death a black metal), vyhlašoval také anketu Černá vrána, metalovou obdobu Zlatého slavíka.
V létě 1992 při slavnostním vyhlašování zmíněné ankety sešla čtveřice muzikantů, kteří vyhráli své kategorie. Zpěvák Arakainu Aleš Brichta, kytarista Miloš Dodo Doležal, basista Törru Vlasta Henych a bývalý bubeník Arakainu Štěpán Smetáček, tehdejší tuzemská metalová elita. Tato čtveřice seděla ve studiu s moderátorem Petrem Hanzlíkem a prozradila, že má v úmyslu natočit společnou desku. Jak muzikanti ale dodali, nepůjde o vlastní tvorbu, na kterou kvůli zaneprázdněnosti všech kapel není čas. Tehdy, ten letní den roku 1992 to zaznělo poprvé... Největší české metalové hvězdy se vrátí k tvorbě Jiřího Schelingera a dotáhnou za něho do finále album „Zemětřesení“, na kterém si Schelinger na začátku osmdesátých let tak zakládal. Pravděpodobně hlavním iniciátorem byl Vlasta Henych, který v osmdesátých let nějaký čas působil jako bedňák u kapely Projektil, kde hrál kytarista Milan Schelinger, jenž konání mladší čtveřice posvětil.
„Rád bych vás nyní seznámil společně s Jirkou Schelingerem s jedním geniálním vyřešením uměleckého problému. Viď, Jirko. – Ano!“ Ozve se hned na začátku desky hlas Františka Ringo Čecha a Jiřího Schelingera a v jedné větě řekne filozofii celého projektu, který si dal stejný název jako ono nedokončené album – Zemětřesení. To si nekladlo za cíl přesně kopírovat záměr Schelingerovy desky. Představilo jen kostru, jakou pravděpodobně zpěvák pro ztvárnění svých vizí měl v hlavě. Album „Zemětřesení“ z roku 1993 totiž není kompletní počinem, jaký chtěl Schelinger vydat, ale jakýmsi kompilátem skladeb, které vokalista udělal od vydání své poslední desky „…nám se líbí…“, korunovaným hitem „Holubí dům“, pocházejícím z roku 1973. Z původního záměru „Zemětřesení“ nahrávka Brichty, Doležala, Henycha a Smetáčka obsahuje jen pětici skladeb, která je doplněna věcmi, jež ještě před Schelingerovou smrtí vyšly na singlech. To je však její největší slabina, byť díky nim bylo album komerčně velmi úspěšné. Rozmělňuje se tak (či místy dokonce zcela ztrácí), původní apokalyptická idea celé desky, kterou věrněji demonstrují mnohem mladší nahrávky „Zemětřesení 2“ a EP „Epilog“. Ovšem zamýšlený efekt dostat pozdní Schelingerovu tvorbu k mladšímu publiku byl splněn vrchovatě.
Mohly za to samozřejmě dva singlové hity, balady „Jsem prý blázen jen“ a „Holubí dům“ (tu nazpíval Milan Schelinger), které s duchem původního „Zemětřesení“ měly společného pramálo. Brichta, Doležal, Henych a Smetáček jim však udělali mnohem modernější aranže a opatřili je na svou dobu skutečně výtečným zvukem, takže si obě skladby své místo na tomto projektu obhájily. Ze stejných důvodů lze chápat i umístění trojice nekomplikovaných věcí z konce sedmdesátých let „Co dělá indián“, „Lupič Willy“ a „Nám se líbí“, sloužící k vyvážení zbytku desky. Tedy pětici skladeb, které měly být výkladní skříní původního „Zemětřesení“ a měly demonstrovat Schelingerovo hudební zrání a přesun ke komplikovanější, i když stále tvrdé hardrockové hudbě. Právě ona pětice skladeb je hudebně hodnotnější než zbytek alba, přestože výtečná producentská práce zahladila stopy mezi zdánlivě odlišnou atmosférou těchto věcí od ostatních.
Když album otevře citace z Čechova a Schelingerova příšerného singlu „I Love You Mädchen krásné“ (1981) a Dodův tvrdý riff rozčísne titulní skladbu „Zemětřesení“, je jasně znát, že zpěvákův odkaz leží ve skutečně povolaných rukou. Především Doležal odvádí precizní práci, když i tak skvělé finesy Stanislava Kubeše doplňuje o vlastní myšlenky a feeling. Otázkou byl samozřejmě zpěv, protože Schelinger měl zcela osobitý, charismatický a nenapodobitelný projev a naproti tomu Aleš Brichta byl do té doby znám především jako vokalista s omezenými, několik let už striktně thrashmetalovými možnostmi. Nakonec i tehdejší zpěvák Arakainu se své role ujal se ctí a svým fanouškům ukázal, že jeho hlas skrývá dosud netušené rejstříky, které rozvine naplno až v dalších letech. Samozřejmě do Schelingerova projevu se trefil jen částečně, ovšem díky tomu nedošlo k trapným momentům, kdy by se nad rámec svých možností snažil kopírovat zpěv svého předobrazu.
Úvodní skladba „Zemětřesení“ je tím nejtvrdší a nejmetalovějším kouskem celé kolekce. Tak to mělo být, protože už originál (známý ze záznamu z koncertu v Humpolci v roce 1980) ukazuje, že Schelinger koketoval s nastupující heavymetalovou vlnou. Další dvě skladby „Cesty“ a „Galéra“ sice výrazově míří někam mezi alba „Hrrr na ně…“ a „…nám se líbí…“, a s úvodní věcí je spojuje vlastně především úzkostná atmosféra a temné Čechovy texty, ovšem kapela z roku 1993 je propracovala a zvukově ošetřila natolik, že k titulní věci zapadly velice snadno. Podobná nálada prostupuje i skladbou „Strážci majáků“, jež má však trochu větší hardrockový tah na branku. Poslední z pětice skladeb je pak „Stavros Niarchos“, zejména svým textem vybočující z původního kontextu „Zemětřesení“. Kapela se uchýlila k drobné korekci Čechových původních slov, pasáží „ty jen dvě kozy (původně „ty jen kočku a psa“) máš, jsi holka chudičká, může ti pomoci jen svatba svatbička…“, ze „Stavros Niarchos“ udělala ještě větší taškařici, než byla původně zamýšlena. Ale koncept z roku 1993 nebyl tak striktně upjatý a temný, jako původní záměr.
Deska „Zemětřesení“ vyšla v dubnu 1993, plných dvanáct let po Schelingerově smrti a s ní jako kdyby znovu ožila někdejší tvorba nestora českého hard rocku. Nedošlo sice k naplnění celého odkazu původního „Zemětřesení“, ovšem ke cti muzikantů (tedy Doležala a Smetáčka) jistě je, že se k němu vrátili ještě po skoro třiceti letech a dluh, který zůstal i po roce 1993, byl definitivně splacen letos. Čtyřicet let od toho podivného skonu v bratislavském Dunaji…
|
