Přestože matador brazilské melodické scény Edu Falaschi vydal pod svým jménem už zápis "Moonlight", vše se rozjíždí teprve nyní. Tehdejší album bylo složeno z nemetalových úprav skladeb Angry, se kterou si Edu udělal jméno. Jenže když vám v mysli vedle jména Falaschi automaticky naskakují rychlomelodické motivy songů jako "Nova Era" nebo "Temple Of Shadows", moc vás sentimentální aranže těchto písní nezahřejí. To album "Vera Cruz" už je jiný příběh, k jehož poslechu může bez obav zasednout každý, kdo vyznává power-speed s latinskoamerickým přívlastkem, a to v jeho nejčistší podobě.
Angra zalezla Falaschimu evidentně pod kůži, což je v playlistu jeho nové nahrávky odkryto se sympatickou upřímností. Ano, podobnost sice rve za uši, některé momenty jsou téměř identické, jenže staromilec si bude těžko stěžovat, zvlášť s ohledem na progresivně odkloněnou tvář současné Angry. S "Vera Cruz" se vrátíme na přelom milénia a budeme si připadat jako v muzeu, jehož expozice oslavně odhaluje nejtypičtější znaky brazilské powermetalové veličiny. To znamená opulentní symfo-speed, melodicky rozjitřené sborové refrény, neoklasické sólové vrtule, trocha progu, akustické vybrnkávání, etno prvky či perkuse. Nic objevného, ale kdo si "zaplatí" vstup a bude přesně vědět, do čeho jde, zklamán nebude.
Falaschi se při tvorbě novinky obklopil bytelným řemeslným týmem, z nějž hrdě vykukuje především bicmen Aquiles Priester. Rytmika je tedy pořešená (basu jistí Raphael Dafras z Harmony) a dvojice kytaristů nezůstává pozadu, naopak, jejich představení někdy bere dech, ať už jde o sólový čardáš v celkově povedené položce "Mirror Of Delusion", tak o typické neoklasické etudy, které skoro vždy připomenou výchozí recept z nesmrtelných hitů jako "Nova Era" nebo "Spread Your Fire" (tato formulka obecně sedne i na vokální pasáže), na čemž není nic zásadně špatného. K velkorysému symfo-speedu se hrdě hlásí kousky "The Ancestry" a "Crosses", se svým přídělem rychlosti přijde i pozvolně dramatizovaná "Land Ahoy" nebo "Face Of The Storm" s hostujícím Maxem Cavalerou, jehož účinkování nicméně musím využít jako oslí můstek k drobné kritice.
Že je Cavalera hlasově za zenitem, to víme, horší je prvoplánovost, která dýchá nejen z tohoto hostování, ale také z celé skladby. Když její tóny spustí, už za sebou máme nějakých padesát minut a pocit, že vše důležité bylo vyřčeno. Nehledě na snahu o slušné thrashové přiostření se skladatelský pytlík začne louhovat podruhé, přičemž dojem chuťové neucelenosti několikrát vyskočí i předtím (např. "Fire With Fire"). Touha vyždímat osvědčené postupy je na tomto albu zkrátka vyhnána na maximum a je pravda, že to většinou funguje. Podruhé už by to tak být nemuselo, tentokrát je ale Falaschiho nutné chválit a klepat po ramenou.
|
