Canvas Solaris mají již leccos za sebou. Jejich počátky směřují až někam do roku 1999, kdy se představili třemi demo snímky, na kterých prezentovali specifickou směsku náročněji pojatého death prog thrash metalu, podobném raným Voivod nebo Disharmonic Orchestra. Zde byl ještě součástí souboru zpěvák, který svým growlingem doplňoval jejich sound.
Toto období dodnes pamatují zakládající členové, kytarista Nathan Sapp a bubeník Hunter Ginn. Ti se rozhodli poněkud změnit celkový sound směrem k větší volnosti a experimentům, ve kterém již pro zpěváka nezbylo místo. Proto přijali basáka/druhého kytaristu Bena Simpkinse a jen ve třech se pustili do tvorby technického prog thrash metalu v instrumentální podobě, co6 vyústilo v roce 2004 do představení prvního CD s názvem „Sublimation“. Toto album bylo hodně postaveno na množství poskládaných thrashových riffů, při jehož poslechu vám vytane na mysl paralela s hračkou kaleidoskop, která užaslému pozorovateli nabízí po každém zatřesení shlédnutí nové kombinace obrazců. Takto precizně do sebe zapadají jednotlivé kousíčky muziky, které ve výsledku působí velmi zajímavě, v okolí je cítit aroma riffů Coroner, Metallicy, Slayer i Kataklysm. Na následujících albech „Penumbra Diffuse“ a „Cortical Tectonics“ již u nové vydavatelské firmy Sensory Rec. posunula kapela svůj projev více do prog rockových vod, thrash metalové riffy jsou použity jen tu a tam jako vzácné koření, přibylo poklidnějších a akustických pasáží. Mastering těchto desek prováděl světoznámý Bob Katz a tyto nahrávky se těší velké oblibě mezi posluchači náročnějších rockových žánrů. Deska „Atomized Dream“ představuje určitou změnu celkového soundu, (někam k Ocean nebo Opeth) neboť do kapely po odchodu Bena přišly hned tři nové posily na pozici druhého kytaristy, basáka a klávesisty. Ubylo atmosférických nálad ve prospěch experimentálních prvků a prog metalových kotrmelců. „Irradiance“, poslední deska před rozpadem, již nepřišla s ničím novým a v malinko přístupnější formě recyklovala postupy z předchozích nahrávek. Jisté vyhoření pravděpodobně cítili i Canvas Solaris v roce 2011 oficiálně ukončili činnost.
Nicméně od roku 2013 tuhé jádro kapely sporadicky připravovalo první skladby na nové album, které bylo po mnoha osobních i časových peripetiích a přestávkách ve stejné sestavě (jen bez klávesáka) dokončeno až tento rok. Kapela se vrací k původní vydavatelské firmě Divebomb, u které byl vydán její debut a svůj nový počin pojmenovává „Chromosphere“. Nastává čas trhnout oponou...
Industriálně ponurý úvod „Extrasolar Biosignature“ působí jako podkres k nějakému sci fi filmu, který pojednává o zkáze civilizace. Z reproduktorů se valí komplikovaný techno prog thrash ve stylu Voivod, Scale The Summit nebo Vektor. Mezi hutnými sekanými riffy se proplétá několik kytarových sól, jednotlivé pasáže oddělují hutné meziplanetární elektronické plochy. Pořádně nadupaný a temný úvod! V „Hidden Sector“ se mezi těžkými prog metalovými riffy v protikladu střídá zvuk koncertní akustické kytary a zlověstný cvrkot syntenzátorů. Tato skladba je pomyslným vrcholem alba, ve které, na rozdíl od ostatních skladeb vystupuje z mlhy určitý konstrukt i náznak harmonií, kterých se může posluchač zachytit. „Zero Point Field“ nabízí opět záplavu ostrých thrashových riffů a progresivně rockových prvků proložených vybrnkáváním akustické kytary a chladivými klávesy na pozadí, které občas v nehostinné řezanici vykouzlí několik hřejivých melodií. Nejrozsáhlejší skladba na albu se skládá z cca dvanácti mikročástí, ve kterých si muzikanti budují malé mikrokosmy. Jakmile však nějaká pasáž začne dávat smysl, melodická mezihra posune děj dále a příběh začíná od počátku. Pro muzikanta, obdivujícího dovednosti kolegů jistě laskomina, pro obyčejného posluchače poněkud frustrující, když zjišťuje, že se i po dvacáté v produkci naprosto ztrácí. Chybějící vnitřní kontinuita je naopak příkladná třeba v následné „Black Drop Effect“, kde krom virtuozity muzikantů můžete sledovat i gradaci skladby samotné. V závěrečných dvou skladbách „Renormalization“ a „False Vacuum“ opět vítězí technická dokonalost nad koncepcí skladby, což je trochu škoda.
Canvas Solaris po jedné dekádě oddechu přišli s technicky nadupanou deskou plnou rafinovaného techno/prog thrashe v instrumentální podobě. Prog rockové postupy z předchozích desek byly poněkud potlačeny, takto razantně zněly spíše v období debutu. Ve skladbách byl použit nespočet riffů, které by stačily ostatním kapelám na pět desek. O netradiční mezihry a ozvláštnění produkce se postarala kapela zařazením akustické kytary a netypických perkusí. V celkovém součtu však album působí přeprodukovaně, technické finesy a krkolomné postupy jakoby trochu převálcovaly atmosféru a přirozenost některých songů, která nechybí třeba hodně podobným kolegům ze Scale The Summit z USA, nebo Rusům z Dark Matter Secret. Kdo má však rád netradičně pojaté progresivně metalové spolky, měl by Canvas Solaris dát šanci.
|
