Po dalším nepovedeném evropském turné se Chuck rozhodl opět zamíchat se sestavou. Jeho křehká a složitá osobnost s absencí jakékoli komunikace zapříčinila rozchod s nadějným bubeníkem Seanem Reinertem a kytaristou Paulem Masvidalem. To už kapelník Death měl pošramocenou pověst a bylo veřejným tajemstvím, že si své spoluhráče vybírá pouze k naplnění svých autorských vizí. Další materiál na desku se již však začal rýsovat a na „Individual Thought Patterns“ se sešla skutečně hvězdná sestava – Schuldinera s Di Giorgiem doplnil bubeník Gene Hoglan (Dark Angel) a kytarista Andy LaRocque (King Diamond).
Předchozí album „Human“ nastolilo novou tvář Death, ve kterém Chuck na „Individual Thought Patterns“ zdárně pokračoval. Jeho perfekcionismus a smysl pro melodie a tvrdost opět dopadly na úrodnou půdu. Zvlášť, když měl „kmotr deathmetalu“ za sebou takové hráče. Traduje se, že Andy LaRocque obdržel pouze úryvky, do kterých měl dohrát kytarové sólo a zbytek skladby chyběl. Přiletěl ze Švédska do studia, vše nahrál na první dobrou, udělal ke všemu dvojhlasy a zase odjel. Všem spadla brada. LaRocqueův charakteristický styl vycházející z neoklasicismu přesně seděl do nálady nové nahrávky, která se oproti „Human“ opět posunula směrem k melodice a chytlavosti skladeb.
Samozřejmě se neupustilo ani od brutální agresivity, tahu na branku a tvrdosti, kterou byli Death proslulí. Pocítit tyto styčné body dávají hned první vteřiny úvodní pumelice „Overactive Imagination“, která žene jako splašený kůň a nechává extrémně vyniknout všechny instrumenty. Nepolevuje se ani v dalších skladbách. „In Human Form“ nabídne chytlavé vyhrávky a ústřední motivy s neustále se měnícími rytmy a tempy, „Jealousy“ nejde pustit z hlavy díky famóznímu kytarovému dvojhlasu a „Trapped in a Corner“ obsahuje jedno z nejlepších kytarových sól devadesátých let. A tak by se dalo s chvalozpěvy pokračovat - kytary (včetně hravé baskytary) jsou tady na maximálním levelu. Riffy, sóla, melodie, harmonie, dvojhlasy…vše je naprosto geniálně vymyšlené a zahrané.
Chuck se v progresivním pojetí metalu našel. Pomohl mu i odklon od kýčovitých deathmetalových témat z 80. let a zaměření na daleko metaforičtější vlnu vyjádření se v textech. V té době také kulminovaly neshody s manažerem Ericem Griefem a vůbec celé pokažené evropské turné zanechalo trpkost v Chuckově komplikované osobnosti, což poměrně explicitně textově vyjádřil právě zde. Už jen názvy jednotlivých skladeb hovoří za vše.
Muzikantsky je „Individual Thought Patterns“ neskutečná nálož. Chuck se chtěl pořád zdokonalovat jako muzikant a čím dál tím víc inklinoval k technickému a progresivnímu metalu, což se zde povedlo absolutně dotáhnout. Deska je plná tónů, fines, a přesto neztrácí nekompromisní tah na branku, nechybí jí hitový potenciál a opět touha posunout skladatelské hranice od předchozího alba někam dál. Sladkou tečkou za albem je pak druhý kapelní klip – „The Philosopher“. Sólové kytary, kousavé riffy, naléhavý Schuldinerův řev a basové eskapády – drahokam.
Pro někoho může album vyznít až příliš profesorsky a chladně, ale to je zřejmě asi jediná uznatelná výtka na tomto deathmetalovém skvostu. Album jede od začátku do konce a chrlí na posluchače jeden nápad za druhým, zabalené v naprosto božím instrumentálním hávu. Tímto dílem Death stvrdili, že Chuck Schuldiner se zapíše tučným písmem do metalové historie.
|
