Ani dvojitá dávka koronaviru nezastavila italského skladatele a frontmana Tomi Foolera v tom, aby stvořil nové album kapely Skeletoon. Je naprosto v pořádku, že dost možná nejlepší power-speedmetalová formace současnosti servíruje fanouškům každý rok jednu nahrávku, zvlášť s ohledem na nebetyčné kvality tohoto spolku. V případě nejnovějšího zápisu "The 1.21 Gigawatts Club" sice nelze napsat, že bychom stoupali k autorským výšinám ve stylu přímé úměrnosti (to by pod recenzí muselo viset číslo 9,5), vzhledem ke kadenci vydávaných nahrávek je ale nesporným úspěchem, že se Foolerovi nepodařilo vysoce nastavenou laťku strhnout. Jenom o ni lehce zavadil...
Hned v úvodu si musíme rozkrýt jednu podivnost, která se k novince váže. Dle předběžných informací by totiž aktuální album mělo být inspirováno osmdesátkami a dokonce stylem AOR! Tato zvěst, umocněná rovněž inspiračním zdrojem filmové série "Návrat do budoucnosti" a tomu odpovídajícím art-workem, mě trochu vyvedla z míry. Proč do power-speedu ládovat AOR, proč měnit něco, co - minimálně - v posledních dvou letech tak dobře fungovalo? Realita je ale nakonec jiná. Nové album je totiž starý známý Skeletoon, bez jakýchkoli významnějších úhybů k jiným žánrům. Jediný (!) čistý AOR prvek zazní na moment v sólové části songu "The Pinheads", jinak možná sem tam problesknou stopy osmdesátkového hard rocku, nejde však o nic, co by Italové nehráli už dříve a hlavně na čem by měla být postavena marketingová kampaň. Je to trochu divné, fandové každopádně mohou zůstat v hřejivém klidu, Skeletooni hrají "nerdovský power-speed" i v roce 2021.
Nic nás o tom nepřesvědčí lépe, nežli dvojice úvodních písní "Holding On" a "Outatime". Oba songy můžeme rovnou zařadit do zlaté studnice kapely, na rychlé tempo jsou navázány libozvučné melodie, které nalézají vrchol v chytlavých sólech a vokálně vrstvených refrénech (chorus "Outatime" mě doslova přikoval k repráku). Tempové vydechnutí přijde ve střednětempé a příjemně uvolněné "The Pinheads", šlapavou "2204" protknou synťátky a intenzivně odfrázovaný refrén, "Enchant Me" znamená asi povinný baladický moment, tentokrát už přece jenom trochu přeslazený. "We Don´t Need Roads (The Great Scott Madness)" zase nahodí speedový bzukot, ve skladbě ovšem vězí další háček, jelikož chorus až příliš evokuje song "Millennium" od Stratovarius, potažmo Edguy (ti v hlavě při poslechu alba vyskočí hned několikrát).
Nic dramatického se ale neděje, svižná "Pleasure Paradise (Oh La-La)" vrátí do hry lehkorukou pohodu, "The 4th Dimensional Legacy" znamená další rychlomelodický vrchol, který kombinuje neodolatelný power-speed s přirozenou vlezlostí klasického italského popu. Osmiminutovka "The Eastwood Ravine" začíná slibně, nelze si však nevšimnout momentů, kdy Tomi už malinko vykrádá sám sebe, skladba se navíc postupně rozuteče do ambiciózních směrů, které nedokážou udržet gradaci a jednotný tvar. Závěrečná rock´n´rollovka "Johnny B. Goode" je pak coversongem od Chucka Berryho, který měl být bonusem, nebo raději nebýt vůbec.
S novým albem Skeletoon je zřejmé, že Italové jsou při chuti a že svojí hudbou chtějí těšit sebe a hlavně fanoušky. Už nejde o událost roku ani o posuvání kvalitativních hranic, stačí odvést standard, jehož úroveň je tak vysoká, že se vylučuje neúspěch. Každá nahrávka přináší záruku několika skladeb, které povznesou melodikovu duši rovnou do ráje. Nové album v tomto ohledu není výjimkou.
|
