Pokud jste nikdy nesledovali hudební dráhu jedné z největších person současného prog rockového světa, zpěváka a multiinstrumentalisty Neala Morseho z Nashvillu (zvládá bravurně hru na klávesy a kytaru, zahraje i na basu i bicí), a chtěli byste to napravit, s tím že si vyposlechnete všechna jeho díla, máte na pár let života o zábavu postaráno. Od prvního alba „The Light“, které Neal vydal v roce 1995 s prog kapelou Spock`s Beard, uběhlo dvacet šest let a Neal s ní, dalšími kapelami (mj. Transatlantic, Flying Colours), pod svým jménem a v dalších projektech natočil cca osmdesát desek. A pokud do této množiny zahrneme i početná live alba, oficiální bootlegy a nahrávky pro fan klub Inner Circle, jsme asi na stovce. Slušná porce muziky, co říkáte?
Letos Neal rovněž nezahálel a ani covid nezabránil vydání čtyř (!) neoficiálních alb s nezveřejněnými písněmi a demy, či video záznamy z natáčení předchozích alb pro svůj fan klub. Na jaře okrášlil diskografii Transatlantic dalším albem „The Absolute Universe“ a nyní na podzim přispěchal s nahrávkou „Innocence and Danger“, která byla vydána pro změnu pod hlavičkou The Neal Morse Band. Pod tímto názvem nalezli fandové v předešlých letech v obchodech již tři dvojalba, více méně koncepční díla, čerpající z náboženské oblasti, neboť Neal se v období kolem odchodu ze Spocks Beard stal velmi horlivým zvěstovatelem katolické víry.
Na novou porci muziky si vyhraďte přes dvě hodinky svého času. Na první desku je umístěno osm kompozic, přístupnějších pro širší posluchačškou obec. Vedle klasických písní typu „Do It All Again“, která je jasně rozpoznatelným Nealovým trademarkem, tu najdeme i rozverný taneční song „Your Place in the Sun“ ve kterém jsou citováni Beatles, následující „Another Story to Tell“ jako by vypadla z alba Phila Collinse. Velikáni Pink Floyd se zhmoťňují v „The Way It Had to Be“ nejen náladou skladby, ale i v barvě kytarových vyhrávek. Na akustickou jednohubku „Emergence“ navazuje „Not Afraid, Pt. 1“, ve které se v dominantní lince zpěvu střídají (tak jako i v jiných skladbách) Neal, kytarista Eric a klávesista Bill. Tato kolekce je završena cover songem „Bridge Over Troubled Water“ od Simona & Garfunkela, který je oblečen do mnohavrstevnatého prog kabátku.
Druhá část alba obsahuje jen dvě kompozičně náročněji pojaté skladby. Úvod „Not Afraid, Pt. 2“ obstarává intro s hammondy a hutnou basou, které dává upomenout na zlaté období kapely Yes v sedmdesátkách, poté až dreamteatherovsky provětrává kytarové struny Eric Gillette. Následují až muzikálově rozevláté pasáže s částmi, které se v melodiích i precizně zakomponovaném vícehlasém zpěvu někdy nebezpečně podobají kolegům Styx.
Samostatnou kapitolou je nejdelší a závěrečná „Beyond the Years“. Hudebníci v třicetidvouminutovém oratoriu opět používají klasickou art rockovou formuli, spočívající v několikrát citovaném ústředním motivu, který prokládají poutavými kytarovými sóly i chill outovými zklidňujícími pasážemi. Nechybí ani divoké baskytarové sólo Randyho, kterému skvěle sekunduje na bicí Mike. Skladba směřuje k dramatickému symfonickému závěru. Učebnicový příklad art/prog rocku pro 21. století.
Čtvrté album kapely Neala Morseho je určitým odklonem od sevřenějších tvarů předchozích tematicky provázaných alb. Na první části alba jednotliví členové kapely mezi řádky vzdávají poctu svým dávným vzorům - Beatles, Genesis, Styx či Yes. Pečlivý posluchač objeví jistě mnohé další citace a to i ty, které ukazují na Spock`s Beard nebo na Nealovu předchozí tvorbu vlastní. Ovšem to je při tak rozsáhlé hudební (nad)produkci tohoto umělce tak nějak předvídatelné. Ač se tentokrát nejedná o koncepční útvar, v textech Neal opět předává poselství víry, netlačí ovšem na pilu, vše je skryto v určitém podobenství, které nikterak nezainteresovaného posluchače neruší. A druhá část alba s dvěmi kompozicemi zase více osloví posluchače náročnejší muziky. Je z čeho vybírat..
|
