V roce 1984 nasadili Manowar doslova vražedné pracovní tempo. Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že během jednoho roku stihli nahrát a vydat hned dvě studiová alba a k tomu ještě odehrát na tři desítky koncertů. Krom toho se kapele podařil husarský kousek, se kterým se dodnes ráda chlubí. V roce 1984 byli Manowar zapsáni do Guinnessovy knihy rekordů jako nejhlasitěji hrající kapela na světě, neboť překonali dosavadní rekord (126 decibelů), jenž do té doby drželi legendární britští rockeři The Who. Později americká čtveřice rekord pokořila ještě dvakrát (v letech 1994 a 2008, kdy se dostala na hladinu 139 db). Hlasitost živé produkce je jedním z hlavních argumentů, které kapela dodnes používá, když obhajuje svůj nárok na titul „Králové metalu“.
Album "Sign Of The Hammer", jehož líc zdobí minimalistický a ne zrovna povedený obal, se dostalo na pulty obchodů jen tři měsíce po předešlé řadovce "Hail To England". Přestože obě desky byly nahrané společně, a na obou kapela spolupracovala s producentem Jackem Richardsonem, po produkční stránce se dost liší. Zvuk "Sign Of The Hammer" je mnohem čistší a průraznější. Rossova kytara zní nabroušeněji a Joeyova dunivá baskytara se dere do popředí víc než kdy předtím.
Už otvírák "All Men Play On 10", který byl zvolen i jako pilotní singl, slibuje velké věci. Střednětempá valivá skladba s nápadně pulzující baskytarou má pro Manowar netypický hard rockový nádech. Netradiční je i zpěv Erica Adamse, jehož polomluvený projev ve slokách vyznívá (s trochou fantazie) jako pokus o rapování. Nejchytlavějším okamžikem desky je punkově přímočará "Animals". Ta v sobě ukrývá ducha šedesátkového rokenrolu a díky svému lehce zapamatovatelnému refrénu se uchází o titul nejlepší okamžik desky. O ten se dělí se skladbou "Mountains", která je jejím naprostým protikladem. Mistrovsky si pohrává s emocemi a zastihuje Manowar v nezvykle něžném rozpoložení. Po poklidném úvodu a první sloce skladbu rozčeří hromový bridge s nesmlouvavě tvrdým kytarovým riffem a vše vyústí v majestátní refrén. Nebýt skvělého výkonu Erica Adamse, byl by zážitek z celé téměř osmiminutové skladby poloviční.
Titulní song přináší ukázku mistrovské práce s harmoniemi, což byla vždy silná stránka Manowar. Skladba postupně vyvrcholí ve velkolepém refrénu s vkusně podkresleným sborovým zpěvem. Z dnešního pohledu se nelze ubránit představě, že se zapojením symfonického tělesa by tato skladba zněla několika násobně líp, ale použití opravdového orchestru v heavy metalu byla v roce 1984 naprostá utopie. Pod názvem „The Oath“ se ukrývá nefalšovaný speed metalový nářez, v němž vyniká silová hra bubeníka Scotta Columba. DeMaiova baskytarová onanie „Thunderpick“, která plynule přejde do závěrečného songu „Guyana (Cult Of The Damned)“ je opět úplně zbytečná. V tomto případě o to víc, že zmíněná závěrečná skladba baskytarové sólování obsahuje i ve svém úvodu a to v dostatečném množství, takže zařazení dalšího muzikantského divočení si mohl pan kapelník klidně odpustit. Samotná „Guyana (Cult Of The Damned)“ se tvorbě kapely poměrně vymyká. Je nezvykle melancholická a pánové zde demonstrují, že umí i zvážnět. Text skladby pojedná o skutečné události, ke které došlu v listopadu 1978, kdy stoupenci náboženského hnutí Chrám lidu (v originále Peoples Temple) spáchali v Guyaně hromadnou sebevraždu.
Přízvisko typičtí Manowar z celého alba pasuje v podstatě jen na píseň „Thor (The Powerhead)“. Ta vůbec nezní zle, ale mezi silnou konkurencí zapadá někam do průměru. Přestože desky „Hail To England“ a „Sign Of The Hammer“ vznikaly prakticky současně a vyšly jen krátce po sobě, druhá zmíněná svou starší sestřičku překonává snad úplně ve všem. Manowar na ni znějí mnohem dospěleji, a to jak po zvukové, tak i po skladatelské stránce. Samotná nahrávka je překvapivě pestrá a variabilní. Kapela zde posouvá mantinely a vyznačuje nové hranice svého pole působnosti, přitom zůstává věrná starému dobrému heavy metalu.
|
