Americká kapela Kowloon Walled City svou energiií a atmosférou již léta přesně vystihuje náladu někdejšího skutečného Kau-lunského opevněného města – děsivě depresivního labyrintu, nebo spíše mraveniště tmavých úzkých chodeb a uliček, do jejichž většiny se slunce nikdy neprodralo, plné špíny, vlhkosti, opiových doupat a bordelů. Toto město v Honkongu bylo kdysi nejlidnatějším místem na světě a pokud se podíváte na sérii fotografií z této oblasti, tak vhodnější hudební kulisu než od shodně pojmenovaného souboru byste hledali marně.
Kapela od svého vzniku v roce 2007 zraje jako víno. Styl nemění, jen jej krůček po krůčku během let pomalu obrušuje a začišťuje. Delší doomově pomalé a valivé skladby plné skřípajícího post hardcoru a ochraptělého řevu, tak jak byly zaznamenány na debutu „Gambling On The Richter Scale“, se postupem času zkracovaly, zpěvákův hysterický řev v mnoha ohledech zcivilněl, jen naléhavost v jeho projevu zůstala zachována. Na druhém albu „Container Ships“ muzikanti jasně nastolili směr a na následujícím „Grievances“ jen pročistili zvuk a padl i návrh nahrát jej v akustické podobě. To neprošlo, ale důraz na zvonivě znějící riffy s dozvukem zůstal. Zvuk decentně zkreslených kytar dokázal spolehlivě navodit temnou vizi, ve které se imaginárně spojili noiseoví industrialisté Swans či Sonic Youth s hard rockovými AC/DC za dohledu post punkové legendy Fugazi....
Po šesti letech Kowloon Walled City přichází na počátku října s novou bubenickou oporou v zádech a představují novinku s názvem „Piecework“. Ani na tomto albu nemění svůj pečlivě budovaný sound, ale v určitých parametrech jej posouvají na další metu. Kytaristé vyměnili aparáty, aby dosáhli čistšího a zároveň více „noiseového“ zvuku a ten rozdíl je znát, třeba v titulní a zároveň úvodní „Piecework“. Na podkladu pomalého, ale důrazného rytmu bicích Dana Sneddona a baskytary Iana Millera (která je někdy zkreslenější než kytary samotné) vypráví čistým hlasem zpěvák Scott Evans depresivní a bezútěšný příběh o návštěvě rozpadajícího se domu prarodičů, kde babička pod lampou s matným světlem šila čtyřicet let ručně košile a děda vydělával na živobytí jako kopáč. Nástroje se několikrát úplně ztiší, v pozadí je slyšet jen hajtka udávající rytmus.Po chvíli napětí obhroublé kytary dále riffují, Evansův nezkreslený nástroj doplňuje druhý kytarista Jon Howell noisovějším projevem. Podobně vystavěné songy s chmurnými, většinou sociálně laděnými útržky příběhů jsou k mání i ve zbylých šesti skladbách. Nejen texty, ale ani muzika není moc k popukání. V jednom rozhovoru Scott Evans dává k dobru historku, kdy se jej jeho děti ptají: „A tati, kdy složíš nějakou veselou písničku?“
Tu na novém albu nenajdete, ve většině písní se mísí pomalé melancholické pasáže, v nichž zní jen údery do strun nezkreslené kytary, které se střídají s hutnými zvonivými riffy druhého kytaristy Jona Howella, čímž vzniká ve skladbách velké vnitřní napětí. Takové jsou krom titulního songu i „Oxygen Tent“ nebo „When We Fall Through The Floor“. Nejzádumčivějšími kousky z takto vystavěných písní jsou „You Had A Plan“ a „Spicing“, které obě polohy využívají nadoraz. Na noisové riffování naopak spoléhají více „Utopian“ a závěrečná „Lampblack“.
V našich luzích a hájích se více daří konvenčněji pojatým tvrdě rockovým žánrům, ze kterých nic moc nevyčnívá ani nevybočuje. Naproti tomu muzika Amíků Kowloon Walled City z Bay Area je svébytná, poměrně originální i zvukové vymazlená, Scott je mimo jiné vyhledávaným zvukovým inženýrem. Časté přirovnání ke kamarádům z Neurosis (se kterými pravidelně vystupují) je poněkud zavádějící, a do škatulek sludge či doom metalu také příliš nezapadají, i když se je tam mnozí snaží vtěsnat. Ideálním partnerem jsou spíše pro posluchače, kteří se nebojí různých post hardcoreových mutací. Jedna z nejzajímavějších nahrávek letošního podzimu.
|
