Mohykáni progresivního rocku a metalu Dream Theater jsou obrovským pojmem na hudební mapě s historií, která trvá už více jak třicet let. Megalomanská instituce mnohými milovaná na straně jedné, veskrze a tvrdě nenáviděná na straně druhé. Pro jedny jsou Dream Theater úplně nejlepšími a stojí na samotné špici progresivní hudby. Pro nesčetné zástupy jiných jsou jen ubohou továrnou na peníze, jejíž šéfové si hrají na bohy a přitom nedohlédnou na špičku vlastního nosu. Jen málokterá kapela má ve světě tak velké renomé a zároveň se o ní posledních dvacet let tak často a rád kdekdo hanlivě vyjadřuje.
Kdo jsou ale Dream Theater ve skutečnosti? Obyčejní lidé z masa a kostí, stejní, jako kdokoli z běžných smrtelníků. Ovšem také lidé s mimořádným hudebním nadáním, vysokou skladatelskou průpravou a výjimečnou hráčskou schopností. Lidé, kteří vzájemně fungují natolik profesionálně, že jejich pohyb na scéně leckomu připomíná roztřískaný model auta, které pomalinku dojíždí na setrvačník. Schopnost vlastní sebereflexe, chuť hledat a nalézat věci nové, nevyzkoušené, řekněme přímo revoluční, u této kapely dávno vyprchala. Ať už postupné vymizení dříve tolik charakteristických vlastností lze připsat věku hudebníků, společným rokům na scéně, nebo jen vlastní strnulosti a sobecké spokojenosti ve stavu jisté hibernace, za klávesnicí a monitorem je každý z nás chytrolín, co o podobných věcech přece ví svoje.
Podobná slova ve spojitosti s Petrucciho partou v devadesátých letech nikdo ani náznakem nevyslovil. Ještě první desky po roce 2000 mají magnetickou schopnost diváka překvapit a něčím netypickým uspokojit. Dle klasického pohledu zvenčí se chleba začal lámat chvíli před odchodem Mikea Portnoye, okolo desky „Black Clouds and Silver Linings“. Právě tou dobou prog ustupoval rutině a metal přebíral otěže nad vzdušnějším rockem. Bubeníkův odchod jenom prohloubil nastupující skladatelskou bezmoc, čehož jsme byli svědky na nepříliš povedeném albu následujícím. Jako politi živou vodou přispěchali DT za další dva roky s mimořádně sevřenou kolekcí, nesoucí ve svém podtitulu samotný název kapely. Deska působila neuvěřitelně svěže, soudržně a nesla jasnou pečeť návratu do daleké minulosti, k desce, jež mnozí považují za nejoblíbenější, tedy k „Images and Words“. Jak velké pak bylo následující zklamání se zřetelně nejslabším počinem, nudně natahovanou a rozvleklou příšerností „The Astonishing“, nejde ani s odstupem pěti let bez velkého úšklebku vypovědět. Kapela spadla na samotné dno a odespali ji i mnozí z nejvěrnějších. Jak už to v těžkých časech bývá, člověk je tvor, který se leckdy dokáže vybičovat k věcem velkým a skutečně hodnotným. Právě takový čin jsme mohli vystopovat roku 2019 na nahrávce „Distance Over Time“. Hlavní tok invence a kreativity byl znovu nasměrován do správného řečiště a krom fanoušků si jistě oddychla i kapela sama, přičemž slova jako vychytralost a vypočítavost budeme raději označovat pojmy jako uvědomění si vlastní identity, nebo střízlivý pohled oproštěný od sebestřednosti a jistého velikášství. Někdy stačí opravdu málo, upravit či zkrátit čas nahrávky, vyškrtat plochy nepotřebné, dosadit pár nosných motivů, které budou skladby skutečně podpírat (samozřejmě za předpokladu, že vás takové napadnou), semknout se jako kapela a necítit potřebu exhibovat za každou cenu a…..našlo by se toho jistě více.
A přesto, že byla nahrávka „Distance Over Time“ na poměry kapely počinem převážně povedeným, za mimořádnými nahrávkami z let devadesátých pořád o notný kus pokulhávala. A tak se vcelku nasnadě nabízí otázka, co má vlastně dnešní posluchač čekat od dalších alb této kapely. Jen standard posledních let, nebo snad bláhově snít podobně jako v případě kolegů Iron Maiden? Upínat svou maličkost k nějakému vzkříšení dávno zašlé slávy? Druhý pokus je čirým bláznovstvím. Nic takového se už nikdy nestane a magie oné produktivní doby se jistě nevrátí. To je zkrátka realita, která platí nejen v kauze Dream Theater.
První dva v předstihu vypuštěné singly „The Alien“ a „Invisible Monster“, příliš mnoho nenapověděly. Především na první poslech až přehnaně rutinní přístup v obou písních nevěstil nic světoborného a to i přesto, že jistou melodickou kvalitu oba songy jistě nepostrádají. Song „Alien“, nakonec patří mezi nejlepší písně alba. Rychlá, různorodá, bohatě technická i slušně dramatická věc, která se vám rychle zařeže pod kůži a jistě bude patřit dlouho mezi vaše oblíbené songy divadelníků. Funguje přesně tak jak má a jak se od otvíráku alba očekává. Obzvláště první dvě minuty jsou totální božskou manou pro progerské uši, hlavně díky okouzlujícím bubenickým eskapádám Mikea Manginiho, které vám nedovolí odtrhnout uši od reprobeden. „Answering the Call“ vnímám spíše jako celkem promarněnou šanci. Postavit na druhou pozici nejslabší, respektive nejnudnější kus, není úplně nejlepší vizitka pro kapelu takového jména. I tady pár dobrých figur najdeme, ale vše působí příliš sterilně a očekávaně. Singlová „Invisible Monster“ navrací desce daleko vyšší kredit a plní funkci dokonale zocelovacího prvku. Atmosférická záležitost, položená místy do volnějšího tempa a nálady, je vítanou změnou a působí až blahodárným dojmem. Podobně je na tom i „Sleeping Giant“, která obsahuje jednu z nejlepších instrumentálních meziher alba. Jisté novum do skladby přináší znovu mimořádně technické a hlavně sugestivně citlivé Manginiho bubnování, které spolu s výbornou Rudessovou, z filmové oblasti čerpající hrou, posouvají song mimo běžný rámec prog produkce. Po velice příjemné, k horizontům kanadských Rush se blížící skladbě „Transcending Time“ (jasně nejpozitivnější položce alba, podtrhující jeho rozmanitost), přijde utajený tip v podobě pochmurné záležitosti "Awaken the Master." Pokud si posluchač odmyslí Petrucciho tvrdé a temné riffy, které spolu s Myungovou basou vytváří onu zlověstnou atmosféru a nechá do hlavy vplout místy romantické Rudessovo piano a matematické Manginiho údery, rázem se soustředěným posluchačům dostavuje onen pocit blaženosti a jisté satisfakce. Předposlední skladba se rázem stává jednou z nejzajímavějších a také nejpřekvapivějších písní novinkové kolekce. U závěrečné titulní skladby a zobrazovaného času, který atakuje hranici dvaceti minut, si leckterý posluchač nutně musí povzdychnout a vzápětí klást otázku „bože, proč zase?“ Časově předimenzované suity kapele v posledních letech vůbec nejdou. Pro ukázkový příklad nemusíme chodit příliš daleko do minulosti. Stačí si vzpomenout na nahrávku z roku 2013, která krom výborných skladeb kratšího střihu nabízí i bohužel uměle natahovanou a na nápady znatelně hubenou výplň „Illumination Theory“. „A View from the Top Of The World“ jde naštěstí zcela jiným směrem. Píseň je strukturálně velmi naddimenzovaná a do úvodní pochodové pasáže je znovu velice inteligentně implantována hudba filmovějšího střihu (a zase je všude okolo vás božský Mangini). Jak minuty ubíhají, píseň se vyvíjí, posouvá kupředu a prozkoumává pro kapelu i pár nekonvenčních horizontů. Je tu mimořádně tvrdá a zároveň atmosférická část, violoncelový part i patřičně znělé Petruciho kytarové sólo. Spolu spojeno v jedno, patří tyto party k nejsilnějším zbraním kapely a tento kolos musí oslovit i fanoušky z dob slovutného Octavaria.
Celková dramaturgie, chcete li jakási hudební osa nového alba (vyjma balad a písní pomalých, které letos u Dream Theater zkrátka nenajdeme), se k tomuto dílu jasně navrací. Není to úplně špatná vizitka, i když si řada posluchačů ještě donedávna myslela, že volba předchozí desky, tedy kratší intervaly jednotlivých písní, i celkové stopáže, je úkrokem správným směrem. Letos tedy znovu sedmdesát minut, avšak pokud jsou naplněny podobně zajímavými nápady, proč ne. Hudebníci svým patnáctým albem zajisté udělali radost velkému počtu svých věrných. Nelze tvrdit, že jde o materiál „novátorský“, ale obrovské množství různorodých melodií, komplexnost, bohatost a rozhodně nejlepší výkon Mikea Manginiho je zapotřebí znovu ocenit. Mike si touto deskou postavil pomník obrovský jako Everest, který se mu překonat už asi stěží podaří. Jeho výkon na „Set The World On Fire“ Wattersových Annihilator, podobně jako u „Waiting For The Punchline“ melodiků Extreme, či některých LaBrieho sólovkách za pozornost rozhodně stál, ale pořád to nebylo nic proti exhibici, jakou předvádí letos. To je úplně nová dimenze jeho hry, kterou posadil o dobrý level výše. Člověk si nutně klade otázku, jak musí nad spoustou svých partů skutečně hluboce přemýšlet, nazkušovat je, vybrušovat a experimentovat, aby dokázal stvořit něco tak mimořádného. Za pozornost stojí rovněž více do popředí vytažená Myungova basa, stejně jako už jen ve středních polohách pohybující se LaBrieho vokál. Už žádné vysoké, někdy skutečně dosti nepříjemné tóny z jeho hrdla ven neputují a to je pro hodnocení více než lichotivé. Koho však nehodlám jen chválit, je tentokrát samotný hlavní guru John Petrucci. Několik výtečných riffů, skvělých kytarových fines, výborně zasazených melodických linek, či spousta pozoruhodných sól se deskou od začátku do konce proplétá, ale je tu i hodně míst „prázdných“, nudných hoblovacích vycpávek, které sice hrají na efekt a kolikrát mají kouzlo mocně vás vtáhnout do hry, ale při bližším průzkumu není těžké postřehnout, že se často opakují, jsou si podobné, zbytečně natahované a kdyby místo nich Jon zahrál nějaký zajímavý lauf (kterých si na svou nedávno vydanou soukromou desku nastřádal nespočet), bylo by to teprve ta správná trefa. Takto zůstává potenciál několika pasáží značně nevyužit.
Mluvit o výborné obálce, jako i o celkovém povedeném designu bookletu od Hugha Symese je asi zbytečné. Tento člověk vždy dokáže odvést výbornou práci a i když se některé jeho motivy začínají znatelně opakovat, pořád je to pokoukání velice příjemné. Mimořádný je též mix a mastering, za něž je zodpovědný trochu překvapivě někdejší kytarista Sabbat, Andy Sneap. Tato deska je prvním albem, které bylo nahráno ve vlastním studiu kapely, DTHQ (Dream Theatre Headquarters), takže tento pro mnohé možný návrat do dřívější formy je výsledkem jakési chybějící hudební nezávislosti let minulých. Řada recenzentů neskrývá své pocity nadšení a o dílu hovoří jako o nejlepším albu od dob „Six Degrees Of Inner Turbulence“. Podobný názor sice nesdílím, protože se domnívám, že laťka „Octavarium“, „Systematic Chaos“, či nahrávky z roku 2013 překročena nebyla, ale například takové „Train Of Thoughts“, nebo „Distance Over Time“ nová věc v cíli o prsa nakonec předběhne. Na druhou stranu borci z Dream Theater dosáhli svého pomyslného vrcholu už hodně dávno, a pokud se kapela nerozhodne zcela renovovat sama sebe, bude jednoduše neustále obnovovat (jen) to, co již kdysi udělala a ani toto nové album není žádnou výjimkou. Ovšem i obnova může být někdy interesantní a poslechově ozdravná.
|
