Power/progová kapela Eternity´s End je zajímavá z několika důvodů. Stojí za ní hudebníci, kteří se zpravidla věnují jiným žánrům, nežli (převážně) pozitivně laděným tónům. Pak je zde brazilský zpěvák Iuri Sanson, jenž si udělal jméno v kapele Hibria, na kterou někteří fanoušci melodického metalu vzpomínají dodnes. Hlavně však stála za hřích hudba prvních dvou studiovek „The Fire Within“ a „Unyielding“, na nichž se parta kolem kytaristy a skladatele Christiana Münznera prezentovala ekvilibristickými skladbami, které krom power metalu nabídly i nemalou dávku neoklasiky, speed metalu nebo progu.
Mezi oběma zápisy byl nicméně znatelný posun. Melodika debutu lehce ustoupila složitějším strukturám písní druhé desky, včetně drsnější zvukové produkce, o kterou se postaral Piet Sielck z Iron Savior. Piet se rovněž účastnil studiových příprav novinky „Embers Of War“, avšak pouze v pozici pěveckého hosta. Zvuk byl tentokrát svěřen Hannesi Grossmannovi, který jej posunul až někam k hrubozrnné a ne zcela čitelné zastřenosti. Tím se vracíme o několik dekád dozadu, a korunu tomuto pocitu nasazuje trojice úvodních skladeb, které chvílemi znějí jako tribute kapele Running Wild. Němečtí autoři sice dokážou - oproti dlouhodobě nízké formě Rolfa Kasparka - svoji tvorbu povýšit umným shredingem a vrstevnatou instrumentací třeba i s prvky thrashe, i jim však chybí dobré melodie a celkový dojem z úvodu nového alba proto zůstává rozporuplný.
Skladba „Call Of Valkyries“ prohloubí vazby s tradičním heavy metalem a do sóla přihodí líbivé (neo)klasické téma, pořád ale nejde o nic převratného, a to už za sebou máme rovnou polovinu nahrávky. Druhou část načíná položka „Arcturus Prime“, a v tu chvíli spoje německé kapely konečně zacvaknou s očekávanou chytlavostí. Refrén je patřičně vtahující (i když díky doprovodnému zpěvu Pieta Sielcka zní jako cokoli od Iron Savior) a neoklasický speed se k tomu krásně hodí. Stejný pocit navodí kousek „Shaded Heart“, jehož úvod vycení další řadu thrashových tesáků, píseň ale postupně vjede do uvolněných rytmických zákoutí, které německým autorům sluší víc, nežli neotesaná a přemotivovaná naháněčka úvodních songů. „Deathrider“ startují kulometné bicí a neméně nažhavená rytmika, kytary se zakusují s predátorskou dravostí a při sólových trylcích z tónů kape sladká šťáva.
Závěrečná titulka přijde dokonce s melodeathovými motivy, jež ale ve výsledku umocní zbytečnou urputnost této skladby, která formálně i obsahově míří mezi první a druhou polovinu alba. Lepší část představuje výborně postavené sólo, horší některé Sansonovy pasáže, kterému nesvědčí zejména hluboké tóny. Novinka Eternity´s End není marná, její obsah ale nedosahuje skladatelské úrovně předešlých zápisů, přičemž já osobně se těžko dostávám už přes samotnou zvukovou produkci.
|
