Island je chladná země, a proto je neustále nutné hledat způsoby, jak se našinec může zahřát. Šestice hudebníků z Reykjavíku k tomu zvolila power metal, svoji kapelu pojmenovala příznačně Power Paladin a na začátku letošního roku zveřejnila debutové album. Dětinská malůvka na obalu sice může působit všelijak (ačkoli autor jmenující se James Child má na infantilitu trochu právo), s příchodem listopadového singlu „Righteous Fury“ bylo nicméně zřejmé, že jakékoli pošklebky nebudou na místě. Očekávání začala být nemalá, poslech desky ale nakonec nastolil více otázek, nežli smysluplných odpovědí.
Není kupříkladu jasné, proč dominantně powermetalovou nahrávku rozjíždí song s hardrockovým refrénem, navíc tuctovým až běda. Na druhém místě playlistu trůní zmíněný singl , který již představuje to nejlepší z rychlomelodického žánru. Hluboce vtahující stavbě vévodí neinvazivně chytlavý refrén a posléze i náležitě líbivé sólo. Jedinou záhadou (ale tím pádem také další otázkou v pořadí) je začátek písně koketující s folkem, kterýžto žánr se v dalším průběhu skladby, potažmo celé nahrávky, nijak neprosazuje a jeho zařazení je matoucí a hlavně zbytečné. Počínaje songem „Evermore“ začne mít stylové rozhraní jasnější kontury, na skladatelské úrovni se ale začnou objevovat povážlivé trhliny.
Začne se opisovat od jiných kapel, což vadí méně, pokud jsou inspirace únosné a po původních autorech pokukují s upřímným - nikoli záškodnickým - pohledem. Doprovodné vokální pasáže kupříkladu čerpají z tvorby švédských Twilight Force a jedná se vesměs o „půjčky“ sympatické i z toho důvodu, že na to Islanďané pěvecky mají (zpěvák Atli Guðlaugsson zakolísá v minimálním počtu případů). Horší situace nastává, když jsou slyšené úseky opsané způsobem, který je rušivý až nevkusný. Struktura vyhrávek v položce „Way Of Kings“ ohlodává autorská práva Gamma Ray až na kost a ani slokové klenutí není poctivě vysezené. Ještě hůř je na tom refrén v „Into The Forbidden Forest“, jehož zdroj sice moje stará paměť odmítá dohledat, je však zcela zřejmé, že jde o čistokrevnou vykrádačku.
Na přetřes proto přichází vůbec nejzásadnější otázka: co si počít s takovýmto dílem? Dílem, které má několik dobrých písní (krom „Righteous Fury“ např. i výbornou „Ride The Distant Storm“) a ještě více povedených okamžiků. Dílem, jež disponuje slušným tahem na žánrovou branku a občas se dokonce kvalitativně přiblíží svým inspiracím a vzorům (nejlépe se budou zřejmě cítit fandové zmíněných Twilight Force). Zároveň ale také dílem, které se nevyvarovalo slabších míst (za všechny nezajímavě uječená "There Can Be Only One") a hlavně nejednou překročilo hranici slušného autorského chování. Těch zřetelně nevlastních motivů na albu nakonec není tolik, jejich přítomnost je ale natolik rušivá, že to musím při hodnocení zohlednit a na debut Islanďanů nahlížet s mírně skeptickou optikou.
|
