Poslouchat kapelu Rimortis pro mě bylo většinu její existence radostí. Zazpívat si chytlavé melodie v rodném jazyce, navíc v područí slastného speed metalu, to pro mě znamenalo a znamená zážitek z největších. Na posledních dvou albech, tedy již po odchodu zpěváka Milana Hloucala, došlo ovšem k mírné změně. Rimortis, posíleni o nové členy, včetně autorsky plodného klávesáka Jirky Vrby, rozhodně nezačali hrát špatně a některé jejich novější skladby patří k tomu nejlepšímu (dalo by se napsat i nejdospělejšímu), co kapela kdy stvořila. Kouzlo alb z nultých let pro mě nicméně trochu vyprchalo, a dlouhou dobu jsem si lámal hlavu, čím by to mohlo být.
Odpovědí se nabízí několik: možná jsem ještě nedozrál k novější produkci kapely, možná mi vadil chvílemi nemístně hrubý projev zpěváka Ladislava Spilky a možná jsem se touto kapelou (po mnohaletém aktivním sjíždění) prostě jenom přesytil a potřeboval pauzu. Pravděpodobně od všeho trochu, každopádně původní pocit se opět dostavil při poslechu nového alba „Věčnost živlů“. Před vznikem díla se trochu míchalo se sestavou, na bicí sedačku – tedy na tradičně kritický bod – toho času dosedl bijec Kamil Růžička. To však není jediná změna, po předloňském odchodu Ladislava Spilky bylo rovněž nutné hledat nového frontmana. Jak známo, dobrých powermetalových zpěváků je obecně nedostatek a pro tuzemskou scénu to platí x-násobně. I proto lze naverbování Jaromíra Bartoše považovat za malý zázrak, zvlášť s ohledem na jeho kvalitní hrdlo. Kapela začala po Bartošově příchodu vypouštět na YouTube nově nazpívané verze starších skladeb. Bylo znát, že se aktuální pěvec občas hledal, jeho talent a pro muziku Rimortis ideální výškově zabarvení se ale přeslechnout nedaly. Bartoš jako by se zlepšoval od písně k písni, přičemž tato tendence ještě stoupla při tvorbě nejnovějšího alba.
S novým zpěvákem zároveň vstoupila do skladatelství větší lehkost, jež ideálně ladí s mistrovsky nasnímaným soundem z nymburského studia Hollysound. Otvírák alba „Strážce zámků“ i tak zůstává mírně rozporuplným momentem nahrávky. Plíživé tóny v područí orientální atmosféry, to je jednak nečekaný, jednak dosti provařený prvek. Ke cti autora Jirky Vrby je však nutné uvést, že k dané výzvě nepřistoupil povrchně a zajímavou rozfázovaností skladby skutečně navodil dojem blízkovýchodního odéru. Druhá píseň v pořadí, potažmo zbývající playlist navíc potvrdí, že šlo o jediný kousek svého druhu a že výlety do jiných končin se už budou striktně držet evropských hranic (nejvíce těch finských – viz pro kapelu typická obliba Stratovarius).
"Ústa lháře" jsou prvním rychlíkem, ještě ne nejlepším, ale refrénová část, kterou se proplétají vícehlasy a na spodku příjemný klávesový doping, stojí určitě za hřích. Vrbův nástroj je na albu opět velmi protežovaný, znamená pevný pilíř skladeb a mnohdy i jejich dominantní náladotvorbu. "Zloděj cizích snů" přináší krom textové připomínky všech dosavadních alb svůdný bridge, jenž vede k nejchytlavějšímu chorusu nahrávky, v závěru ještě zdůrazněném sólující kytarou. Baladickou "Propast tvých očí" si napsal Jarda Bartoš a trochu tím připomněl okřídlené rčení, že nejlépe si to člověk udělá sám. A tak si i nový zpěvák napsal příspěvek, který dává cele vyniknout jeho vokálnímu umu, Bartoš své hlasivky naparuje pyšně jako páv peří a rozhodně přitom nepůsobí málo barevně nebo dokonce vypelichaně.
Vrbova "Hra se životem" znamená druhou nejlepší speeďárnu alba, zpočátku pomyslně "přetextovaný" refrén si postupně sedne a výborně baví. Mrzenova "Odvahu vám všem" boduje zejména lyrickým obsahem, jenž je věnován Miladě Horákové, se kterou brutálně zametl komunistický teror. Okamžik, kdy v závěru skladby zazní autentický proslov Horákové, znamená nejdojemnější moment nejen této nahrávky, ale dost možná i celé metalografie Rimortis. "V žáru ohně" pochází z Vrbovy tvůrčí dílny, což znamená silnou černobílou emancipaci a celkově další slušný okamžik alba. "Vyhnání z ráje" je rychlík číslo tři, a tentokrát již ten nejpovedenější. Těžiště písně tvoří působivé melodické linky prezentované ve vokální, a posléze i instrumentální sekci. Krom dokonalého sóla působí mimořádně bridge, ve kterém jsou chytře využita hrdla hostujících pěnic Anny Monhartové a Niki Čejchanové.
Pěvečtí hosté zanechali na albu vůbec výraznou stopu, krom porůznu rozesetých doprovodných vokálů a sborů (na kterých se podílel i vrchní zvukař Martin Hollandr) je jim největší prostor věnován v titulní, téměř desetiminutové kompozici. Postupně gradovaná skladba vzdává hold živlům a trochu se v tomto ohledu inspiruje Tolkkiho "Elementy". Autoři Mrzena a Čermák naštěstí nalézají vlastní východiska, která sice nejsou tak chytlavá, jako ta od finského mistra (na kterého ve finále stejně nikdo nemá), pozornost si ale zaslouží, a to i z důvodu textu, v němž se moudře praví, že "my a země jedno jsme". Hudebníci mohou být tím pádem osočováni nejen ze sluníčkářství (viz téma Horákové, potažmo níže zmíněný cover), ale i z nánosu ezoteriky, nicméně myslím, že mezi fanoušky kapely mnoho podobně smýšlejících exotů nebude.
Chybět nesmí coversong starší české písně. V tomto oboru si kapela většinou vede skvěle a nové album není výjimkou. Michajlovův "Soud" nazpívaný Václavem Neckářem patří mezi zakázané relikty post-pražského jara. Činem nechtěného se ale skladba, ve které se mj. zpívá o "rudých potocích", stává mrazivě aktuální i pro dnešní dny. Podobné shody okolností se většinou odehrávají tam, kde se potká vícero pozitivních atributů. V případě Rimortis je to rozhodně vyspělost umělecká, a zdá se, že i lidská. Album "Věčnost živlů" je jistotou pro fanoušky tuzemského power-speedu, jeho obsah je dostatečně úderný, ale také pozoruhodným způsobem lehký a povznášející.
|
