Kdo jenom po očku sleduje dění na domácí powermetalové scéně, určitě již zaznamenal vsetínskou partu Donor. Stejnojmenná debutová placka z roku 2018 nabídla dostatek indicií pro tušení nové melodické naděje, leč sebevědomému nakročení se tenkrát do cesty připletl výmol v podobě horší zvukové produkce. Moraváci se ale poučili a master novinky „Devět křížů“ přenechali Rolandu Grapowovi, který s hudebníky spolupracoval již na EP „Létám dál" (2016). Dobrý sound, který je přítomen na nové desce, dává plně vyniknout autorským záměrům a my tím pádem máme odpověď na otázku, zdali povedené tóny debutového počinu nebyly jenom dílem šťastné náhody.
Je zřejmé, že ve vsetínských borcích, v čele s hlavním autorem Michalem Banovským, vězí nemalé skladatelské střevo. Na druhou stranu novinka obsahuje několik momentů, které tuto tezi zase trochu nalomí. Dobrou zprávou je zachování českých textů, jež sice kapelu napevno usazují v tuzemské (maximálně slovenské) kotlině, ale zaručují písním exkluzivní hodnotu a bližší propojení s domácím publikem. Hudba k tomu nabízí další důvody, někdy docela pádné, jindy malinko laciné a průhledné.
Pochyby budí některé symfonické pasáže, které jsou vkládány na rychlý efekt, aniž by skladby členily jinou tvůrčí hodnotou. Jindy zase sjízdnost písně naruší snaha o hrubší výraz, včetně zpěvů jinak velmi solidního Josefa Fritschky. Otázkou vkusu se stane píseň „Až jednou“, ve které Moraváci neodolali vábení dnes tak oblíbených polotanečních "ejtýs" rytmů. Ve slokách je to velmi poslechové, v refrénu horší, ale protože jde o ojedinělý kousek svého druhu, lze na celou záležitost pohlížet jako na jisté zpestření. Stejně tak navazující „Nemám strach“, která ústřední částí evokuje vlastenecké volební spoty, se dá na krátké časové ploše ustát, zvlášť s ohledem na povedené nerefrénové okolí skladby.
Album otvírá powermetalová jízda „Lovec duší“, která potěší zajímavým chorusovým zlomem nebo parádně vykrouceným sólem. Do této dravé žánrové sorty spadá i členitá „Marie Antoinetta“ nebo závěrečný „Posel smrti“, i když ten působivě se stupňující ostrost a kontrastní mezihru lehce vykrátí várkou nevyžádaných orchestrací (chvílemi připomínajícími úvod skladby "Halloween" od německých Dýní). Zmíněné kompozice každopádně patří k ozdobám nahrávky, přičemž většina nezmíněných kousků je na tom v podstatě stejně (snad ještě s výjimkou silně proinflačního refrénu „Utopie“, ale to už je skutečně poslední rýpnutí do práce moravských hudebníků). Pravdou je, že kapela Donor umí snadno zaháčkovat pozornost melodií chtivých posluchačů a album „Devět křížů“ je schopno evokovat kvalitu nejlepších (česky pějících) power-speedmetalových formací tuzemska, tedy Rimortis a Salieri. Ne jejich úrovni zatím vsetínští nejsou, bronzová pozice už jim ale po právu náleží.
|
