Přestože ani jedna z dosavadních dvou studiovek finských Gladenfold neznamenala přímý zásah na komoru, bylo zřejmé, že tvorbu této formace nebude od věci sledovat. Jednak proto, že fúze melodeathu s powerem, kterou seveřané prezentují, je stále nedostatkovým zbožím, ale hlavně z důvodu potenciálu, jenž uvnitř finského tělesa bujel jako obrovský květnový pupen. Tomu doposud nebylo umožněno plné rozvinutí, vše ale nasvědčovalo tomu, že půjde jenom o otázku času. Času, který možná dozraje na novince „Nemesis“, kterou Finové zveřejnili na konci dubna.
Hodně tomu nasvědčoval singl „Starborn“, s nímž se Gladenfold vytasili v půli loňského roku. Neuvěřitelně chytlavý a melodicky kompaktní song, za který by platil zlatem nejeden přední powermetalový spolek. Melodeath tenkrát Finové výrazně upozadili, při tvorbě nového playlistu už se ale k danému žánru opět otevřeně hlásí. Lehkost singlu jako by byla jenom krátkodobým záletem, pro kterou se už na třetí studiovce nenašlo místo. Což neznamená, že by zde nejmelodičtější metalový žánr nenašel uplatnění, pouze mu tvoří vážnou oponenturu drsnější stylový brácha, a hlavně důraz na teatrální, orchestrálně epické vyznění.
Album „Nemesis“ přestavuje Finy ve vyspělé poloze. Forma se jen mírně dobrousila, prohloubila se však smysluplnost obsahových kontur. Nahrávce vévodí zpěvák Esko Itälä, který přepíná polohy s neuvěřitelnou lehkostí, překážkou pro něj nejsou čisté vokály, growling ani blackový jedák a člověk se nestačí divit, kolik kvality jsou schopny vyloudit jedny jediné hlasivky. I díky tomu si s námi hudebníci hrají jako kočka s myší, někdy je možná příliš patrné, do jakého kouta nás chtějí zahnat, problém to ale není, jelikož lapení touto kapelou je věcí radosti, nikoli strachu.
Vydatnou pestrostí oplývají také hudební plochy, jež jsou měňavé jako jarní počasí (možná proto vyšlo album v dubnu). Ve skladbách je obsaženo obrovské množství not, potažmo vrstvených aranží, které moderním způsobem dochucuje digitální sound. Melodeathovými závary jsou protaženy hladké powermetalové pasáže, vše v pevném područí orchestrální epiky, melodických vyhrávek, úchvatných pianových preludií, ale i klidných meziher či rovnou celých písní. Jako singly nejsou jednotlivé songy moc funkční, daleko větší smysl dávají ve společném propojení a v pocitu, který dohromady vyvolávají. Chvílemi - zejména ke konci nahrávky - pozornost lehce poleví, většinou je ale udržována na nebývale vysoké úrovni. Přirovnání s doposud nerozvinutým pupenem každopádně už neplatí. Finové hudebně dozráli a jejich autorské květy dokážou spolehlivě omámit. Jenom přivonět…
|
