Legendární prog rockovovou kapelu ze Švédska Kaipa založil téměř před půl stoletím klávesák Hans Lundin a s jednou přestávkou ji vede dodnes. Po jeho boku se vystřídalo několik výborných muzikantů, nejvýraznější personou byl asi kytarista Roine Stolt, jenž se v sedmdesátkách podílel na nejslavnějších albech, na kterých se prolínal symfonický rock s jazzem a severskou folklorní muzikou. Dvě silná ega a výrazné skladatelské osobnosti - to nikdy nedělalo v žádné kapele dobrotu, proto se v roce 1979 po neshodách Stolt odporoučel a počal chrlit desítky alb pod jménem svým, Flower Kings nebo Transatlantic. Navazující nešťastné období hudebního vývoje počátku osmdesátek, kdy se řada art rockových kapel přikláněla k popu, ovlivnilo i Lundina, který se utopil ve změti synth rockových výbojů a nové vlny. Až v novém miléniu došlo ke znovuzkříšení Kaipy i s původním progresivně rockovým směrováním a stejnou ústřední dvojicí Lundinem a Stoltem. Ti jakoby zapomněli na pořekadlo „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ a zkusili narovnat své vztahy. Dopadlo to podobně jako před lety a Stolt po třech albech sestupné kvality za sebou definitivně zabouchl dveře. Tím byla v kostce zmíněna historie Kaipy a tady někde cca v roce 2006 se počal odvíjet její nový hudební příběh…
Post kytaristy obsadil drsňák Per Nilsson, známý ze Scar Symetry nebo z účinkování u extrémistů Meshuggah. Z dob reunionu zůstali i dva pěvci - talentovaní Patrik Lundström a Aleena Gibson. Jediným člověkem, který zvládá dlouhodobě pracovat se Stoltem i Lundinem, je basák Jonas Reingold, který v minulosti vyrazil na turné třeba se Steve Hackettem. S takto vyprofilovanou novou sestavou, která víceméně přežila až do dnešních dnů, připravila Kaipa čtrnácté studiové album „Urskog“. Na natáčení se představil nový bubeník, Angličan Darby Todd, nájemný muzikant, který odehrál turné s mnoha legendami, naposledy s Devinem Towsendem, Paulem Gilbertem nebo s Darkness. Jeho poněkud odlišnější a techničtější projev příjemně oživil novou tvorbu.
Jak je léta zažitým pravidlem, hudbu připravil Hans Lundin, jenž pečlivě skládal mozaiku hudebních nápadů, které mu utkvěly v hlavě při cyklistických výletech švédskou krajinou. Současně se šťoural ve starých nahrávkách z osmdesátek, ze kterých připravil box šesti cd „The Solo Years“. T této doby našel spoustu nevydané muziky a tak některé nápady zapracoval do nových songů. Když dotvořil kostru jednotlivých skladeb, přišel covid, což Lundinovi paradoxně usnadnilo natáčení, neboť ostatní muzikanti nemohli vyjet na turné se svými domovskými soubory.
Již ve skladbě „The Frozen Dead Of The Night“ lze snadno rozpoznat Lundinův rukopis, který používá na posledních pěti albech. Na rozdíl od většiny proggerů vytvoří jen jednu hlavní melodickou linku, která se jako červená nit prolíná skladbou. Poté podbarví spodek klávesovým kobercem a Per Nilsson doplní kytarová sóla a vyhrávky, takže určité části zní jako fusion improvizace. Čím déle působí Per v Kaipě, tím více nechává agresivnější styl ovlivněný metalem před jejími dveřmi a občas zní jako progresivní Joe Satriani. Tento popis do puntíku sedí na instrumentální „Wilderness Excursion“, plné bravurních kytarových a klávesových sól, ve které Lundin postupně zapojuje několik odlišných klávesových nástrojů od mellotronu až po moog . Prostor pro zpěv se oproti předchozím albům poněkud zmenšil, většinou se jedná o jednu, maximálně dvě sloky, zbytek skladby spíše vyplňují dlouhé instrumentální souboje kláves a kytary. Výjimkou je „In A World Of Pines“, v níž větší prostor dostává Aleena. Titulní „Urskog“ (v překladu „Prales“) s postupně dávkovaným, trochu ponurým symfonickým úvodem překvapí švédsky zpívaným textem o tajemném setkání s obživlým pralesním tvorem. Píseň skvěle doplňuje malbu na obalu alba, nebo je to naopak? Následná improvizace na původní melodii potěší příznivce Tonyho Bankse z Genesis, podobných pasáží je na albu více. Navazující poloakustická „In The Wastelands Of My Mind“ s překrásně znějící houslovou linkou hostující Elin Rubinsztein připomíná středověké kramářské písně. Klasicky vystavěný song přináší potřebné zklidnění mezi náročněji pojatými etudami, jakou je i závěrečná „The Bitter Setting Sun“. Téměř šestnáctiminutový opus naděluje posluchači plnými hrstmi – na několikaminutovou pořádně hutnou prog rockovou předehru navazuje melodická zpívaná pasáž, jež volně přechází do jazz rockových orgií, které ozvláštňuje saxofonové sólo dalšího hosta Olofa Åslunda.
Kaipa na posledních pěti albech stále piluje svůj jedinečný výraz k dokonalosti. Jsou pro ni typické Lundinovy melancholické klávesové plochy a Nilssonovy kytarové kudrlinky, které lze snadno rozlišit od jiných souborů. Identifikovat tento soubor je možné i podle šmirglem opracovaných hlasivek Aleeny. Současný bubeník Darby Todd svým technicky komplikovanějším projevem posunuje progresivní rock Lundina více do fusion, což je vítaným kořením po předchozích trochu splývajících albech. Další důkaz toho, že kapela i po padesáti letech na scéně může přijít se slušnou deskou.
|
