Jestliže můžeme téma nenávisti považovat za jeden z lyrických pilířů německých Kreator, pak je nutno zmínit, že lidstvo tuhle kapelu nenechalo nikdy ve štychu. Po celou dobu existence velkého Tvůrce se na světě neobjevilo místo, kde by panovala vyložená harmonie, a současná situace má k podobnému ideálu pořád zatraceně daleko. Scénické kulisy pro tvorbu nenávistného thrashového alba jsou tedy stabilně rozestavěny, což Petrozzův spolek věrně reflektuje, tentokrát už pro jistotu v samotném titulu aktuální fošny „Hate Über Alles“.
Album zdobí opravdu povedená umělecká práce Izraelce Elirana Kantora. A tím je výčet vyloženě pozitivních věcí uzavřen. Jde sice o jednu z největších hudebních záhad, ale pravdou je, že moje nejoblíbenější thrashmetalová sebranka už podruhé v řadě vydala dílo, na které se prostě nejsem schopen vnitřně napojit. Nelze to přitom odbýt tvrzením o nepovedeném materiálu či pokleslé autorské formě. Novince Němců objektivně nic neschází, řemeslně všechno výborně šlape, Mille Petrozza zpívá jako o život a nápady se sypou jako z hudební linky. Kdybych měl ale vybrat jediné slovo, které vystihuje současnou produkci Kreator, pak bych bez rozmýšlení zvolil výraz RUTINA.
Na albu není nic překvapivého a vše pouze rozvíjí řeč předešlého zápisu „Gods Of Violence“ (a trochu i fošny „Phantom Antichrist“). To znamená moderní vyznění (včetně hřmotného, ale ve skutečnosti značně odosobněného soundu), a tím nabíraní širokých mas posluchačů (za souhlasného pokyvování bafuňářů z vydávající firmy Nuclear Blast). Zároveň je nutné nenaštvat ortodoxní fanouškovské jádro, takže alespoň občas musí dojít k typické stylové řezničině. K tomu trochu experimentů, které ovšem nejsou experimenty (rozhodně ne v důmyslném principu devadesátkových alb), ale pouze dalším trikem, jak přitáhnout více metalových dušiček. Příkladem budiž song „Midnight Sun“ s hostující pěnicí Sofií Portanet a rádoby uměleckým videoklipem, který je vykrádačkou hororu Mindsommar. Ale dobře, jako variace k půvabným thrashovým naháněčkám by to nebylo špatné. Problém je, že takové kousky na albu absentují, alespoň ve své tradiční podobě či plnohodnotné délce.
Náběhy zde jsou, mnohdy i velmi bytelné. Jenže pak na slibně rozjetý rytmicko/riffový kalup nalehne pochodový refrén pro stadiony a kouzlo je okamžitě pryč (např. „Hate über alles“, „Demonic Future“). V této komerční strategii lze přitom rozkrýt velmi jednoduchý recept, v němž se jednotlivé vyřvávací motivy odlišují jenom v kosmetických detailech. Jakoby se lídr Kreatoru spokojil s málem, neboť se ukázalo, že tento přístup fanouškům (i kritikům) evidentně vyhovuje. A zřejmě to nevadí ani Petrozzovým spoluhráčům – finský kytarista Sami si doma thrash nepouští a basista Frédéric Leclercq do sestavy konvertoval od powermetalových Dragonforce, což představě o hluboce integrovaném žánrovém tělese rovněž dvakrát nepomáhá. Možná právě v tom vězí háček. Hudebníci, kteří hrají styl, jenž ve skutečnosti nikoho z nich moc nebaví (možná tak Ventora), ale změna není možná, protože...prachy a živobytí.
Kytarová práce je na první dojem velmi atraktivní, zhuštěné riffy se prolínají s melodickými vyhrávkami, dynamizujícími nájezdy, divokými sóly, případně slouží jako podklad k hymnické gradaci písní. Ani zde se ovšem neodehrává nic nového, veškeré noty jsou víceméně provarem nebo minimální variací předešlé práce, ať už Petrozzy nebo jeho spoluhráčů (už jsem použil slovo rutina?). Vše je jenom převedeno – pravda, docela chytře - do (pseudo)moderní stylizace. Hodnocení se proto stává velkým ořechem. Nové skladby rozhodně nejsou něčím, co by se dalo označit jako diletantství. Chvílemi se dokonce dostaví náznak pocitů, které jsou spojeny s poslechem nejlepších desek kapely. Nakonec ale zůstává jenom u náznaků, o nějakém intenzivním či dokonce strhujícím hudebním zážitku nemůže být ani řeč.
|
