V cizině střežená kapela směla odehrát několik koncertů v Belgii a Holandsku a poté se hned vrhla do studia, aby vyprodukovala druhé bezejmenné album. Někoho by při pohledu na infantilní kresbu grafika Felixe Büttnera na přední straně přebalu mohlo napadnout, zda někdo z managementu nechtěl hudebníky naštvat. Návštěvník gramoprodejny, který neznal kapelu podle jména, si mohl lehce zaměnit album podle titulní strany za sbírku písniček pro děti z mateřské školy. Nebo to bylo dokonalé mimikry, eliminující přehnaný zájem cenzorů? Některým pamětníkům se obal líbil a považovali jej za normální. Ponechme kresbu kresbou, ať každý soudruh posluchač rozhodne o jeho kvalitě....
Songy na albu jsou dramaturgicky řazeny tak, aby měl posluchač po tvrdě rockové bouři vždy chvilku času na zotavenou. Deska začíná řízným proto-hard rockem „Langstreckenlauf“, pohybující se textově, hudebně i atmosférou v mantinelech daných žánrem. Afektovaný, trochu nahalovaný a vzteklý zpěv Dietera Birra umocňuje atmosféru, dvě pečlivě ve stereu oddělené a zkreslené kytary dobarvují drsnou atmosféru. Na desce je znát, že zvukaři se se záznamem a mixem zboostrovaných kytar ještě docela prali. Následný pomalý folkový song „Lied fur Generation“ z pera basáka Harryho Jeskeho, ozvláštněný v aranžích akordeonem, klávesami i houslemi, melancholickou náladou a kainarovsky poetickým textem klidní tep. Jde o jednu z trvalek v pozdějším repertoáru kapely. Tvrdě rockové zrychlené blues „Kinder“ působí trochu humpolácky, text je spíše odrecitován a poťouchlý dětský sbor ze songu dělá pěkný kabaret. Beatová skladba „Steine“ připomíná rukopis Petra Jandy v raném období Olympiku, jde o jakousi německou odpověď na „Slzy tvý mámy“. V podobném duchu se nese procítěná balada „Spiel zu zweit“ a „Manchmal im Schlaf“. Při pozorném poslechu je nutno ocenit kompozičně skvěle vygradovanou atmosféru a citlivě použité akustické nástroje. Obě strany končí optimisticky přednesenými soft rockovými songy „Scheidung“ (kde se v textu trochu varovně zvedá prst před důsledky rozvodu) a „Die Sonne kennt ihren Weg“
V dusavém „Sonntagsfahrer“ to příjemně tvrdě rockové řinčí, stejně jako i v „Jodelkuh Lotte“, nebýt ostudného textu. Úvodní hard rockový riff v „Katapult“ módu s hysterickým křikem Birra, jódlujícím Herframpfem a zakomponovanou fujarou posluchače i dnes dostane do kolen, znalí textu se rovnou poválí po zemi. Příběh o krávě Lottě, která prchla do města, tam lejny potřísnila přechod a zastavila dopravu překvapil i otrlé posluchače. Druhý textař kapely, Burkhardt Lash, který je podepsán pod mnoha pozdějšími skvostnými texty, zazářil na zdařilém singlu k hard rockové „Wie Ein Pfeil“, entrée na elpíčku s Lottou se mu moc nepovedlo. Jde snad o jedinou píseň, od které se členové kapely razantně distancovali. „Tak jsme alespoň natočili první punkový song“, mnohem později s nadhledem popsal Dieter Birr.
Celkově však bezejmenné album zůstala ve stínu debutu. Kapela si pomalu upevňovala pozici leadera oficiální východoněmecké rockové scény.Jejich jediní, ale velicí konkurenti Renft nebyli politicky opatrní a „zmizeli“ ze scény. Zpívat o emigraci a negativně o službě v armádě nebylo pro tehdejší režim přijatelné. Zdánlivé kulturní rozvolnění mělo své meze a režim pomalu začal utahovat šrouby. Klaus Renft stihl emigrovat, další muzikanti byli zadrženi tajnou policií Stasi, vězněni a poté „vyexpedováni“ na Západ. "Renft chtěli změnit svět, my jsme jen chtěli dělat hudbu. Dělat hudbu v NDR šlo,“ trochu alibisticky po letech komentoval Dieter Hertrampf, ovšem tak to v zemích východního bloku fungovalo.
Druhé elpíčko je dnes poněkud zapomenuto, krom hitu „Lied fur Generation“ tu lze najít i několik vcelku příjemných víceméně přitvrzelých beatových songů a mile archaických hard rockových pokusů.
|
