Puhdys vkročili do nové desetiletky rázně a s mnoha změnami. Stačí se podívat na obal alba „Heiss wie Schnee“, které vystavené v regálech mezi ostatními novinkami východoněmeckých souputníků působilo jako pěst na oko. Mahagonově tónovaná ohořelá fotka dívky (evidentně zakrývá dopis na rozloučenou svému milému, v kterém mu vrací dárek – řetízek se srdíčkem a jeho fotku) naprosto kontrastovala mezi ostatními neumělými grafikami obalů s tajemným pohořím a nakašírovanými portréty rockových kapel, nastrojených do kabaretních smokingů. Na první dobrou vzbuzovala dojem licenčního alba západního souboru. Poprvé v historii kapely došlo k malé obměně sestavy - na uvolněné místo bubeníka nastoupil nováček ze spřátelených Prinzip, o generaci mladší Klaus Scharfschwert, který přišel vybaven trochu úspornějším a přímějším pojetím rytmiky. I nazvučení alba je jiné, průzračnost předchozí nahrávky je ta tam, použité kytarové efekty jsou podivně zahuhlané, a klávesy někdy až moc vytažené - zda je to úmysl, těžko říci. Další radikální proměnou prošla i textová výplň alba. O různých kličkách a jinotajích, ve kterých byli východoněmečtí slovotepci, pracující pro Puhdys, mistři, padla již nejedna zmínka. Na tomto albu jako by přetekl pohár s trpělivostí popisovat různé nešvary zaobaleně a v náznacích, tak dodali texty (včetně dvou prvotin D. Birra) sociálně kritické a sžíravé, nemající obdoby. Pravděpodobně se ledy ve společnosti trochu hnuly, kapela získala více sebevědomí, neboť počala být hýčkaným zdrojem valut pro stát, desky se v NSR velmi dobře prodávaly v lincenci u firmy Pool.
Hned první úderný hard rockový song „Nie wieder werde ich weinen um Dich“, podepřený decentní klávesovou melodickou linkou zvyšující napětí, je zásahem do černého. Neobvykle pestře působí stopy kytar, které jsou zcela odlišné a zdánlivě si každá „jede“ to svoje. Ve vlastním textu nechává Dieter Birr plně proudit temnou náladu, vycházející z právě probíhajícího rozvodu, song používá jako určitou terapii pro léčení zraněné duše, z jeho projevu emoce a naléhavost stříkají všude kolem :
„Když jsme oba stáli před soudcem
a odvolali svůj slib
plakala jsi a zdálo se, že tě to mrzí.
Ale pro mě už jsi dlouho cizincem.
Už nikdy kvůli tobě nebudu brečet“
V méně vypjaté „Melanie“ zvoní akustická kytara, hard rockové koření v podobě ostrých riffů spíše dokreslují výsledek. Jednoduchý motiv kláves jako obvykle dobarvuje mezihry mezi jednotlivými slokami textu. V chytlavém songu je posluchač seznámen s příběhem Melanie, která kvůli konfliktům s otcem opouští domov, necítí se být milována a lásku nahrazuje náhodným sexem, který nezůstal bez následků. Následuje „Lied fur Anja“ – něžná akustická drobnůstka, v níž Birr hlasem plný něhy v textu vysvětluje dceři Anje, proč ji opouští. (Soud po rozvodu ponechal Anju v péči matce, syna Andyho přiřkl Birrovi - pozn. autora). Takto napřímo otevřít okénko přímo do svého srdce každý nedokáže. Mnohému staršímu fandovi v sále se najednou mlží zrak při vzpomínce na aplikaci sociáních zákonů v NDR, kde o frekvenci kontaktu s otcem plně rozhodovala matka….
Rozverné klávesy „ Weit, so Weit“ budí dojem pohodové skladby do chvíle, než začne atmosféra houstnout a ostré laufy kytar proplouvají místností jak úhoři temnou řekou. Zaposloucháte-li se do textu o nepotrestané šikaně, která končí sebevraždou oběti, trochu vám spadne brada. Neslýchané! Po NDR v té době koluje samizdatová studie poukazující na čelní místo v sebevraždách mladistvých v této zemi. Jste v depresích a rychle přenosku na gramofonu posouváte někam dál v touze uniknout skepsi? Patrně narazíte na „Bis an Ende der Welt“. V rockovém songu s dominující repetitivně klávesovou linkou ochraptělým hlasem Dieter Hertrampf vypráví příběh dívky, která po fatálním selhání svého milého nadobro ztrácí schopnost navázat plnohodnotný vztah. Pokud nevíte kudy kam, jehla nemilostrdně přeskočí na „Maraton“, tvrdě hard rockovou záležitost se skvělými, až symfonicky zaranžovanými vrstvami kláves a v textu jasným podprahovým sdělením o dusivé politické situaci bez východiska: „musíte zkoušet v životě pro vítězství zabojovat, asi stejně zemřete, ale za pokus to stojí.“ UF!
Na vydechnutí mnoho prostoru nezbývá – snad jen zdrsnělá „Fern Von Zuhause“ s výborným saxofonovým sólem hosta Günthera Fischera, prestižního jazzového muzikanta, který obdobně zkrášlil i „Bis an Ende der Welt“. Bohužel v některých reedicích je jeho sóĺo z důvodu úspory místa vystřiženo. Pro rozveselení je tu díky bohu závěrečná hopsanda „Kein Paradies“, ač tomu název příliš nenapovídá….
Vstup do nové dekády se povedl Puhdys znamenitě. Album napěchované čirým zoufalstvím a smutkem svou bezútěšností plně vystihovalo dobu. Ponurou muzikou, propracovanějšími aranžemi skladeb i texty se přiblížili dospívající generaci a podařilo se jí oslovit tématy, která skutečně řešila. Pracovníkům politického oddělení z alba dobře nebylo. Ještě před rokem se Puhdys mezi pubescenty počali stávat terčem posměchu a byli řazeni do škatulky hudby otců a dědů. Nyní se v přeplněných halách potkávalo několik generací a kdyby Puhdys (s trochou nadsázky) vyvedli lid na barikády, tak by nastala revoluce o nějaký pátek dříve. Asi ne komerčně, ale obsahově naprosto nejlepší a nejsvobodnější počin kapely.
|
