"Preterismus, křesťanský eschatologický pohled, interpretující některá nebo všechna proroctví Bible jako události, které se již staly." Tak praví Wikipedie a mě napadá, proč by někdo po tomto zvláštním směru pojmenoval svoji kapelu. Na druhou stranu, pokud funguje hudba, je vlastně jedno, pod jakou tematickou záminkou vzniká (samozřejmě pokud se nejedná o nějaký extremismus či kázání pomýlených bludů). Hudebník Simon J. Kok se narodil v Holandsku, pak přesídlil do Finska, kde vznikl jeho heavy/powermetalový projekt Preterist, a to za pomoci kytaristy Carla Johana Grimmarka (Narnia) a basáka Egona Veeva. Zbytek už si Simon zařídil svépomocí.
To svědčí o jeho všestranném nadání, možná by se proto nic nestalo, kdyby si napříště posichroval i cover-art, který v režii jistého Rafaela Tavaresa nebudí bůhvijakou důvěru či motivaci k odhalování hudby, jíž "umělecky" propaguje. Zkrátka oněch prvotních důvodů, proč se do poslechu alba "Blood Moon Rising" vůbec nepustit, je poměrně dost, kvalita samotné hudby se nicméně pohybuje v důstojnějších sférách. Simon není žádný zelenáč, je mu třicet šest let a má za sebou zkušenosti ve dvou kapelách. Jedna z nich byla ovšem thrashmetalová a ta druhá vydala pouhá tři dema, načež v tichosti zanikla. Náplň alba "Blood Moon Rising" polotovarem každopádně není a představuje Simona jako hotového umělce s konkrétní vizí.
Symfonické intro "To The Holy Mountain" zve klidným způsobem k poslechu hodinové nahrávky. Otvírák "They Are Already Here" odkrývá autorovu vášeň v heavymetalových postupech, jež jsou tu a tam okořeněny hard rockem, orchestracemi a power metalem, v případě navazující skladby "Higher" dokonce speedem. Svižná poloha Simonovi svědčí, umí ji povýšit několika atraktivními pěveckými nástavbami, je proto škoda, že si neporadil s hlavní vokální pasáží. Stavba refrénu je hardrockově zasekaná a do inkriminované písně se vůbec nehodí. Stejně tak nepřesvědčí chorus titulní položky, ani kousek "This Body Of Death", jehož obsah se odvíjí až příliš rozvážně na to, aby udržel svoji osmiminutovou stopáž.
Pak se ale cosi změní. Počínaje skladbou "Free Peoples Of The World" začne albem důrazněji prostupovat více žánrů jako je prog, groove, AOR nebo prog-rock. Simon si začne s písněmi více pohrávat, aniž by je přetěžoval přílišnou "artovou" tendencí nebo rozvleklými plochami (s výjimkou songu "Dying Star", ten mohl být opět kratší). Power metal ustoupí do pozadí a hudební scénu zaberou poklidně vedené tóny evokující rané počiny Stratovarius (ještě bez Tima Kotipelta), potažmo Tolkkiho sólovky. Vokální linky začnou být poslechově chytlavé, což je vlna, na které se Simonem (a jeho velmi přijatelným zpěvem) souhlasně doklimbáme až do samotného závěru nahrávky. Debut finského hudebníka má více poloh, ne všechny jsou ideální, jeho největší hodnota každopádně vězí v nutnosti jistého zklidnění, ke kterému musíme dojít, pokud si chceme album správně užít. A tato umělecká odvaha se počítá.
|
