Pokud mě paměť neklame, od svého návratu na tento web, ke kterému došlo v roce 2014, jsem neudělil žádnému soudobému albu maximální hodnocení. Dokonce i devítkových nahrávek mám na seznamu pomálu. V poslední době často přemýšlím, kde vězí příčina tohoto stavu. Je možné, že už nevycházejí dokonalá alba? Nebo se mé nároky za čtyřicet dva let života tak výrazně změnily? Odpověď bude pravděpodobně ležet na průsečíku obou faktorů. Ani v nejmenším se nehodlám stavět do pozice někoho, kdo prozřel a najednou dokáže zkušeně rozeznat pravou kvalitu. Kdepak, recenze zůstane vždy výhradně subjektivní záležitostí a v tomto ohledu je jakékoli hodnocení nerelevantní. Navíc při zvýšení posuzovacích kritérií (a snižování udělených bodů) existuje riziko, že dříve nebo později podlehnu kouzlu okamžiku a nějakému slabšímu albu napálím vysoké číslo, čímž celá "postupně cizelovaná kritická strategie" okamžitě padne. Na druhou stranu je realitou, že momentů, kdy si při poslechu nějaké novinky připadám jako v oblacích (nebo jako za mladších let), jednoznačně ubývá. Naopak výrazně narůstají chvíle, kdy mně slyšená hudba zavání čímsi povědomým. Vůbec to neznamená, že už nevychází kvalitní muzika, nicméně i kvůli uvedeným důvodům si myslím, že je lepší při hodnocení současných nahrávek zůstávat více při zemi a zároveň tím zdůrazňovat skutečnost, že ona bytostně jedinečná, přelomová nebo dokonce stylotvorná díla, kterým po právu náleží desítkové hodnocení, už pravděpodobně dávno vyšla.

Petr Štěpnička (Pagan), 11. 9. 2022