Každý, kdo slyšel minulou desku Parkway Drive, musel počítat s tím, že kapela se vydala do naprosto odlišných končin. Pryč jsou frenetické tracky plné změn, masivních breakdownů a permanentního growlu. Živočišnost, živelnost a energie australských kluků se v posledních let proměnila na šlapavé písně ve středním tempu s důrazem na živou produkci a experimentování s instrumentální i vokální stránkou. „Darker Still“ jde v tomhle ještě dál.
Je to trochu jako sledovat kapelu v rozkladu. Nic oproti stylovým změnám nebo rozvoji kapely. Koneckonců Parkway Drive snad nikdy nevydali dvakrát totožné album a vždy si svůj styl pěstovali a rozvíjeli dál. Jen je načase si přiznat, že momentální odklon k heavy metalu není zrovna nejšťastnější. Signifikantní vlastnosti kapely jsou utlačeny pod nánosem generické tvrdé hudby, v níž se střídá pár osvědčených principů, což se oposlouchá velice rychle.
Absence rafinovanosti a sofistikovanosti je největším problémem na nové desce. „Darker Still“ obsahuje pár výborných momentů a některé experimenty padnou na úrodnou půdu. Zmiňme svižnější „Soul Bleach“ nebo vyklidněnou a atmosférickou „Darker Still“. Jen je tato snaha udupána lenivostí a okatým cílením na jistotu. Nadužívání sólové kytary s „wah-wah“ pedálem a rádoby hymnické refrény s popěvky nejsou pravou hnací silou, kterou by člověk od Parkway Drive čekal. Přechozí „Reverence“ tyto tendence naznačila, ale na novince je tento songwriting ještě o to více patrný. Čest výjimkám jako „The Greatest Fear“, ve kterém se pracuje s mnohovrstevnatostí různých nástrojů a motivů, takže na ploše pěti minut uslyšíme varhany, sborový zpěv, nasekané sloky, nosný refrén, dvě kytarová sóla, breakdown a závěrečný kytarový dvojhlas. Pěkná práce a návrh, jak by kapela mohla fungovat v dospělejší poloze, aniž by nudila.
To se až na výjimky bohužel nedá říct o zbytku alba. Předvídatelnost a fádnost čiší z „Darker Still“ na sto honů. Recenze na minulou desku končila ve stylu, že se z Parkway Drive stanou trochu tvrdší Nickelback. A shodou okolností mezi singl „San Quentin“ od Nickelback z nadcházející desky a v podstatě kterýkoliv song z „Darker Still“ jde dát rovnítko. Omílané postupy stále dokola se zajídají a kapele nepřidává ani zanícený vokální výkon Winstona McCalla, který sice vládne hlubokým growlem, ale už ne tak skladatelským umem. O teatrálnosti a póze při koncertech ani nemluvě.
Parkway Drive, respektive jejich frontman, stále dokola opakují v rozhovorech, že „vyrostli“ z metalcoru a hrají hudbu, která je baví. Zároveň jedním dechem dodávají, že „Darker Still“ byla meta, kterou si před nějakými dvaceti lety vytyčili a vždy chtěli vydat takové album a přesně takto znít, přičemž nezapomínají občas zmínit „Black Album“ od Metallicy jakožto tehdejší „gamechanger“. Ale k takovému stylovému kotrmelci se potřebujete dopracovat, a ne jen nasávat inspiraci a tu zkopírovat. U koncertů je viditelně touha být obrovskou kapelou jako Slipknot nebo Rammstein, jenže posluchač a fanoušek ocení opravdovost a přirozený vývoj. Ne tlačení na sílu, lacinost, klouzání po povrchu a chladný kalkul. Už to těm klukům od surfu prostě nejde věřit…
|
