Bývaly doby, kdy člověk při spuštění hudby italských Kaledon věděl, co dostane. Tu lépe provedený, jindy o trochu méně, každopádně vždy cejchovní power-speed metal. Tyto časy jsou, zdá se, definitivně pryč. Ne že by se Jihoevropané úplně vzdali rychlomelodických kliček, od předešlého alba „Carnagus: Emperor Of The Darkness“ se ale zásadně změnila skladatelská strategie. Celkový výraz se zhutnil a ztěžknul, došlo k serióznímu šmajchlování s progem, přičemž tento směr pokračuje i na letošní novince. To je paradoxní vzhledem k jejímu titulu, ve kterém se Italové vrací k původně započatému – a později bůhvíproč přerušenému – konceptu ságy „Legend Of The Forgotten Reign“.
Jde ale skutečně jenom o název, obsah alba je úplně jinde. Kytarista Alex Mele se svou družinou se již podruhé vydal do míst, kde slunce moc nesvítí. Pokaždé se alespoň na chvíli ukáže, je ale nutné si k němu proklestit cestu. Skladby zpravidla vždy začínají progresivním galimatyášem, který po chvíli ustoupí vrcholně melodickému vícehlasému refrénu a většinou i sólu, aby se v závěru písně opět zatáhly notové kontury a rámec byl uzavřen v přidušené instrumentální atmosféře. Tato autorská taktika prokazuje určitou – minimálně řemeslnou – vyzrálost a snahu o ambiciózní vyznění alba, její problém nicméně vězí v tom, že je pořád stejná.
Z počátku alba je žánrová fúze celkem atraktivní, zvlášť v úvodní skladbě „At The Gates Of The Realms“, kde odvrácenou melodickou stranu tvoří působivá nástrojová změť, evokující tvorbu Devina Townsenda. Poté přijde zpěvný refrén, což je disciplína, kterou Italové umí a na novém albu tuto schopnost, až na pár výjimek, potvrzují. Ve výsledku jde o dobrý vstup do nahrávky pro všechny, kteří jsou otevřeni nadžánrovým kompromisům. Špatně není ani s nástupem ještě potemnělejšího kousku „A Strike From The Unknown“, ani s elektronickým příspěvkem „The Eye Of The Storm“. S každým dalším songem ale míra trpělivosti trochu ochabne z důvodu neměnné tvůrčí linie, ze které nás už vytrhnou pouhé dva momenty.
Ten první v negativním slova smyslu: skladba „Life Or Death“ do progresivního olova nepřihodí odlehčený – nebo jakkoli chytlavý - refrén, k tomu se připojí nevábné doprovodné vokály a dílo hudební zkázy je dokonáno. Druhý okamžik stojí přesně na opačné straně kvalitativního spektra. Závěrečná kompozice „The Story Comes To An And?“ nechává veškerou temnotu za sebou, kapela se plně navrací ke svému původnímu žánru a dokazuje, že jej pořád zatraceně dobře zvládá. Skladba má silný melodický tah okořeněný hrdlem hostující Nicoletty Roselliny (Kalidia), jež vkusně doplňuje hlavního vokalistu, kterým je tradičně skvělý Michele Guaitoli (mj. také dobrý zvukový mistr tohoto alba). Jenže místo radosti se nakonec dostavují smíšené pocity. Možná kdyby Italové posledním songem nedokázali, že power-speed mají stále v krvi, mohl by člověk na celou změnu výrazu pohlížet jako na přirozený nebo nucený vývoj. Jenže takhle se dostavuje spíše pocit smutku a nepochopení faktu, proč se sakra v podobném duchu neodehrálo celé album.
|
