Kapele Puhdys byla v roce 1982 jako první (a zároveň i poslední) rockové kapele udělena Národní cena NDR II.stupně za „Prokazatelné úspěchy při tvorbě a interpretaci rockové hudby NDR na domácí i zahraniční scéně“. Bylo zřejmé, že soudruzi si cenili souboru, na kterém mohli prezentovat okolnímu světu, že nejen sportovci, ale i kulturní fronta má želízka v ohni, která dokážou oslovit posluchače západoevropských zemí. Krom ideologického hlediska, v němž kapela na domácí scéně suplovala hlad po aktuální zahraniční rockové produkci, zároveň plnila státní pokladnu nedostatkovými valutami z prodeje desek a koncertů v kapitalistické cizině. Toto ocenění a připusťme určité protežování mělo své důsledky - částečnou nevraživost ostatních kapel, které na Puhdys nahlížely trochu skrz prsty. Jak vzpomínají pamětníci, ne zcela oprávněně. Velkou zásluhu na tom, že kapela tolik koncertovala a byla ve všech možných TV pořadech a tisku, měl manažer Harry Jeske, který dokázal zařídit doslova nemožné a to, co ostatní považovali za protekci, bylo výsledkem jeho urputného vyjednávání.
Jen dobré PR nestačí, za kapelou musely být vidět výsledky v podobě muziky, která dokázala posluchače zaujmout. A to bylo v roce 1983 obtížnější, než kdykoliv jindy. Došlo k určité konjuktuře na poněkud zatuchlé domácí scéně, na které doposud hlavními (ač zdatnými) konkurenty byli hlavně Karat a City. I firma Amiga se uvolila vydávat na trh nové kapely, zpočátku na singlech, později i na různých výběrech pod názvem „Kleeblatt“ či „Rock Bilanz“. Svěží vítr pomalu odsouval stranou monolity Electra, Stern Combo Meissen, Karussell a Dialog, které zaplevelovaly trh (h)různými variacemi na art rock, smíšenými s německým popem. A tak se do TV a rádiových pořadů hrnuly nové tváře, ovlivněné v SRN módní „Neue Deutsche Welle“, stylem mísícím post punk s postupy elektronické avantgardy a taneční muzikou. Důkazem byla stoupající hvězda Silly, v žebříčcích zářili Rockhaus, Pankow, Keks nebo potrhlí Juckreiz. Oproti nim byl najednou dlouhá léta uctívaný sound Puhdys, který každoročně okupoval přední příčky hitparád, neuvěřitelně zastaralý. Kapela dumala, jak oživit svůj projev, a tak pravděpodobně novic Klaus přinesl nápad zařadit něco „novovlného“. Vznikla první dema, které muzikanty i management natolik šokovalo, že se uvažovalo vydání písní pod jiným názvem kapely. Jako návnada byl vypuštěn koncem roku 1982 singl „Jahreszeiten“ a „TV Show“, který způsobil na hudební scéně malé zemětřesení, v tisku se mísil obdiv se zděšením. Písně byly zařazeny rovněž na devátém studiové album s názvem „Computer-Karriere“ :
„Počítače mohou být naprogramovány
k vykonání dobra i zla
Mohou nasměrovat neutronové zbraně
a způsobit zkázu světa jaderným výbuchem
odpočítávání běží….“
Kdo by řekl, že se po čtyřech dekádách vrátíme opět do bodu ostře vyhrocené studené války s Ruskem, budeme balancovat na okraji jaderné apokalypsy a že se text stane znovu mrazivě aktuálním? Co se týče muziky, prezentované v první písní (ale i na zbytku alba) nezůstal kámen na kameni. Kapela si sedla se studiovým inženýrem Helmarem Federowskim, který měl pod palcem sound všech lepších kapel vydávající pod firmou AMIGA a dokázal sehnat špičkové a nejnovější studiové mašinky ze SRN. Spolu vytvořili jedinečný a moderní sound, přesně ve stylu zahraničních novovlných kapel a tehdy rodícího se synth rocku. Metalový zvuk kytarových efektů bylo ten tam, jejich zkreslený zvuk byl ve většině případů ještě elektronicky deformován, přesně dle módy. Celkově byly ve většině písní kytary upozadněny a prim získaly syntenzátory, jejichž nové netušené možnosti mnoho kapel invenčně objevovalo. Vrcholem všeho bylo využití automatického bubeníka, kterého doprovázela ostrá a čitelná baskytara.
V následujícím melancholickém ploužáku „Flieg mit mir“ se prolíná několik syntenzátorových linek a sekvencerů, lahůdkou a protikladem elektronického chladu je zakomponování funkové baskytary. Volně navazuje novovlný singlový hit „Jahreszeiten“, ve kterém je dusot elektronického rytmu doplněn chřestivou kytarou. Citace textu je ponechána nejmladšímu členovi týmu – bubeníkovi Klausovi, od kterého banální rýmovačky zní přirozeně :
„Zima byla tak studená
a naše láska byla horká
V zasněženém lese
jsme rozpustili led“
Přímočará „Stop“ je citlivě okořeněná ostrým kytarovým riffem a nečekaně foukací harmonikou, které příjemně narušuje monolitický zvuk kláves. I textově výborný je metaforický příběh o nutnosti boje za své sny, který by v ČSSR nikdy přes kontrolní orgány neprošel.
Cvrlikajicí syntenzátory krouží kolem hlavy, tu a tam doplněné boostrovanou kytarou, atmosféra potemňuje v komplikovaněji vystavěném songu „Karriere“, v němž dochází k několika rytmickým zvratům. Trochu ruší bicí automat, se kterým se v závěrečné třetině studiově blbne více než je zdrávo. Příjemné zklidnění přináší posmutnělý ploužák „Sehnsucht“ o nenaplněných touhách, v němž se to opět elektronikou jen hemží, žádné akustické kytary, jak bylo dříve zvykem nehledejte.
Druhou stranu alba otevírá cover od anglických Wishful Thinking „Hiroshima“. Jedná se oprášený hit z počátku sedmdesátek, který tematicky textem na album zapadá, nutno ocenit citlivé přearanžování, nadšeni jsou asi nejvíce soudruzi, kterým se song hodí na různé mírové festivaly. Je zajímavé, jak Němce tento song přitahuje, později se svou verzí přichází i popová Sandra nebo metaloví Freedom Call.
Druhou novovlnou pecku je „TV Show“, která trochu evokuje produkci západoněmeckých Trio. Geniálně jednoduchá, aranžersky naprosto vychytaná skladba, opět zpívaná bubeníkem, dosahuje na 5. pozici hitparády a potěší u Harryho nevídaně invenční baskytarovou linkou. Naživo překvapuje Dieter Birr, který se přesouvá za bicí soupravu. Monotónní instrumentálka „Computertraume“ je vhodná k použití jako znělka k TV pořadu (později byla skutečně vybrána do hitparády Bong), ale dnes nemá moc čím nadchnout. „Computerman“ představuje nejagresivnější tvář alba, kytary vystupují ze stínu a klávesům zdatně konkurují, i melodický refrém potěší především starší, konzervativnější fandy, bicí zní přirozeně. Naživo je to metalový nářez. Pokud by seriálový major Zeman točil díl Mimikry v NDR, mohl by při poslechu textu posledního songu poznamenat :“Ano, to jsou Puhdys, ti co mají ty biblické songy.“ Takto by se dala charakterizovat závěrečná a dosti ponurá skladba „Schöpfung“ (Stvoření). Nejen název, ale i text je přetransformovanou citací ze Starého zákona, knihy Genesis, která pojednává o stvoření světa. Textař Wolfgang Tilgner ji umně upravil v souladu s eko/mírovým poselstvím, decentně vynechal slovo Bůh a vpašoval tam verš, který tam nepatří - „Die Erde trägt leicht und trägt schwer, leichter den Pflug als das Schwert“. Zjevně odkazuje na ilegální mírové hnutí v NDR, které vystupovalo pod názvem „Schwerter zu Pflugscharen“, jež za velké podpory evangelické církve burcovalo proti zbrojení. Hutná hard rocková muzika prolnutá elektronickými efekty, připomínající údery blesku působí stejně odbojně jako text pro ty, kdo si pravý význam mezi řádky objeví. Cenzor to nebyl
Pokud by měla být vybrána deska, se kterou Puhdys drželi prst na tepu doby, tak by to byla „Computer-Karriere“. Velký vliv Neue Deutsche Welle a masivní použití syntenzátorů s rejstříky neoposlouchaných elektronických efektů rodícího se synth rocku spolu s melodikou Dietera Birra – to byly stavební kameny moderně znějícího souboru. Nutno ocenit odvahu k tak zásadní stylové změně, kterou někteří fandové a doboví kritici nesli velmi těžce. Kapela současně několika texty reagovala na vyhrocenou politickou situaci v NDR, zároveň i skrytě podpořila ilegální hnutí. Jak je vidět, nic není černobílé, ani historie kapely Puhdys.
|
