Jak dlouho může vydržet kamarádství, když se s dotyčnou osobou nevídáte moc často? Pokud je přátelský vztah založený na bytelných základech, jde to klidně celý život, třebaže byste si x-krát přáli, aby společných sedánků bylo daleko víc. Hudební přátelství mezi powermetalovými fanoušky a švédskou formací Dragonland nabylo důvěrného pouta v nultých letech díky čtyřem studiovým albům. Poté se Švédové na pět let odmlčeli, aby poté ve formě zápisu „Under The Gray Banner“ opět dokázali, že kamarádství s touhle kapelou prostě má cenu. Dokonce takovou, abychom vydrželi další porci čekání, které tentokrát přesáhlo celou jednu dekádu.
Zkrátka severský kvintet (nyní už sextet) dokáže naše nervy napínat k prasknutí, metalový fanoušek ale umí být trpělivý a dostatečně velkorysý. Je šťastný, když jeho oblíbenci úplně nezmizí ze scény a na nové skladby by byl ochoten čekat třeba do konce svého života. Má jedinou malou podmínku, a to, aby trpělivost byla následně zhodnocena bohatým přísunem kvalitní hudby. Švédové Dragonland na šesté řadovce s titulem „The Power Of The Nightstar“ určitě nepošlapali svůj odkaz, jestli však dokázali do puntíku naplnit očekávání každého z fanoušků, to už je otázka, která má zcela racionální opodstatnění.
Na novince můžeme pozorovat snahu o propojení rané, čistě powermetalové éry s pozdějším, mírně progresivním obdobím. Výsledkem je objemné, více než hodinu trvající koncepční album, jež nabízí velmi silné momenty, ale také několik sporných míst. K žánrovým kořenům odkazují zejména položky „Flight From Destruction“ a „The Power Of The Nightstar“, obě s oslavně hymnickým nádechem, symfonickým pozlátkem (klávesy jsou na albu opravdu aktivním nástrojem) a hlavně spoustou čarokrásných melodií (refrén druhé jmenované písně z hlavy jen tak nevymizí). Progovou odnož – v její sympaticky odlehčené podobě – zastupují kousky „A Light In The Dark“, „The Scattering Of Darkness“ nebo „A Threat From Beyond The Shadows“. Ve všech těchto skladbách najdeme působivé momenty (chorusy, atraktivní nádech kosmické atmosféry) i méně záživné okamžiky (šeptaný zpěv, nadbytečné blast beaty). Všemu každopádně nadále kraluje jeden z nejlepších zpěváků powermetalové historie, Jonas Heidgert. Švédům se i díky němu daří držet své posluchače v napětí, umí je navnadit speedovými tempy i poklidně vedenými plochami. Tuto strategii nicméně naruší výplňkový příspěvek „Celestial Squadron“, a poté dramaturgicky neukočírovaný závěr nahrávky.
Při poslechu alba můžeme mít pocit, že klidnějších úseků slyšíme přece jenom trochu moc. Většinou se to dá v pohodě ustát díky chytlavým prvkům či motivům (např. další působivý refrén v „Resurrecting An Ancient Technology“), co si ale počít s devítiminutovou stopou „Journey´s End“, která se celá nadnáší na ultra-pozitivní vlně, až to zavání laciným sluníčkářstvím. Poslouchá se to pěkně, jenže pocitově to do konceptu nahrávky příliš nezapadá. Místo epické teatrální gradace jenom jakési prog-rockové povlávání, což ještě více platí pro závěrečnou skladbu „Oblivion“, která jako samostatná jednotka opět obstojí coby vyspělý skladatelský příspěvek, zde ale jenom umocňuje rozeklaný dojem z celé desky. Švédové se ve svém ambiciózním autorství trochu ztratili a naředili jej několika drobnými přešlapy. I tak jde o dílo, jež zaslouží doporučení. Osobně jsem však ještě chvíli před vydáním alba věřil, že výsledná známka bude o dost vyšší.
|
