Dragonhammer nikdy nepatřili do první ligy italského power metalu (toho evropského už vůbec ne), do myslí zarputilejších fanoušků žánru se přesto stihli zapsat. Může za to několik pamětihodných skladeb, které jsou rozesety na předešlých čtyřech studiovkách. Nevýhodou kapely byla vždy autorská nevyrovnanost, kvůli které dobré položky obléhaly kousky méně záživné až mizerné. Nové album nese nadějný titul „Second Life“, který možná odkazuje k faktu, že se po poslední řadovce „Obscurity“ vyměnila podstatná část sestavy, ale vůbec nejlepší by bylo, kdyby název znamenal novou etapu v kariéře kapely a celkově kvalitnější „skladatelský život“.
Pilotní singl „Kingdom Of The Ghosts“ a zároveň úvodní píseň nahrávky tuhle myšlenku celkem solidně podporuje. Živoucí spídovka s chytlavými slokami, sólem i neoklasickými náznaky, ničím objevná, ale kdyby takový standard udrželo celé album, bylo by vyhráno. A to bez ohledu na odkrytou slabinu, kterou je ne zcela zvládnutý zvuk. Cembalový start navazující skladby „Diamond Of Peace“ vždy potěší, k zahození nejsou ani vícehlasy a ucházející refrén písně (neobvyklým zaškobrtnutím se stane pouze bicmenův propad v závěru sóla). Kvalita úvodní kompozice se sice v základech neotřásla, nic drastického se ale neděje.
S nástupem „Into The Warrior´s Mind“ přijde první průšvih. Na zprvu lákavý hymnický úvod se nalepí netažné slokové linky, zbrzďující instrumentální plochy a refrén marně se snažící vyvolat slávu původních Rhapsody. V tu chvíli začnou být Italové autorsky velice mdlí, čímž se na povrch prodere zvuková nedokonalost, která jenom umocňuje tvůrčí nedonošenost. Ta pronikne i do další stopy „Shattering Hope“, kdy album zní jako demo nějaké okresní zábavovky.
Poté se Italové trochu zmátoří. Balada „Fallen Brother“ je ucházející, stejně jako rychlík „Sickness Divine“ (až na další porci generických orchestrací). „Silver Feathers“ zajiskří nábojem se slušným refrénem, který je ale pohříchu ve skladbě použit jenom dvakrát. Pohodovka „Second Life“ se nese v ještě lepším duchu, vokální linky jsou hezky postavené a zpěvák Mattia Fagiolo se moc hezky poslouchá. I zde ovšem najdeme problém, a to v rozvleklé prostřední mezihře, která skladbě celkem spolehlivě odebírá potenciální dynamiku. Jako by Italové při nahrávání nové desky jeli jenom na půl plynu. Jejich reputace se tím pádem příliš nepohnula, možná se kapela naopak ještě více zakopala do powermetalového undergroundu.
|
