Vše se v dobré obrátí. Lidstvo bude vzdělané a emancipované, nebude už ničit přírodu a najde v sobě vždy jenom to lepší! Alespoň tak si to představují hudebníci z francouzské kapely Galderia, kteří danému tématu podřizují lyrický obsah nového alba „Endless Horizon“. A protože tato formace hraje optimistický a oslavný power metal (Angličané pro to mají hezký výraz „uplifting music“), nelze proti takové strategii vůbec nic namítat, v daném žánru jsou naopak podobné texty daleko vhodnější, nežli zpěvy o tíživé existenci, válkách, smrti a bůhvíjaké temnotě. Úkol jedna je tedy splněn na výbornou.
Druhým zadáním, o to však důležitějším, bylo sepsání dobré hudby. Z minulosti víme, že na to parta kolem kytaristy Thomase Schmitta a zpěváka Seba Chabota v pohodě má, nový studiový zápis byl proto mezi fanoušky značně očekávanou komoditou. Album otvírá překvapivě volný, snad až teskný motiv skladby „Answer The Call“, ten však brzy přejde do typicky pozitivních tónů. Do nich zapěje frontman Sebastien Chabot svým specifickým hlasem, který má blízko k barvitému charakteru Kai Hansena. Dnes už jde o poznávací znamení Galderie, k nimž dále patří nejrůznější popěvky a časté vícehlasy, které povyšují – přece jenom ne až tak tažný – Sebův vokál o třídu výš. Úvodní song okamžitě zabaví dobrou náladou, ale i kontrastně pojatými plochami, do kterých krom vstupní melodie spadá i tempový zlom uvnitř skladby.
„Striking The Earth“ vnese do hry svižné tempo, které Francouzům vždy sluší. Přidá se i hravý, bezmála rock´n´rollový náboj, a hlavně parádně vytažený refrén. S nástupem písně „Elation“ se na albu probudí tendenční stylové prvky a nastoupí něco jako osmdesátková rocková diskotéka à la Beast In Black. Jelikož ale dvojice autorů v tomto ohledu netlačila na pilu příliš, dají se „stroboskopické“ komponenty jakžtakž přežít. Platí to pro zmíněnou skladbu, stejně jako všechny ostatní inkriminované položky, včetně navazující „Eternal Paradise“, v níž typické rytmy bicích podporují stadiónově otevřený pochodový refrén, který zároveň v podkladu osvěžuje hra akustické kytary.
Tanečně/pochodové popěvky načínají i kousek „Come With Me Now“. Tento prvek je důvtipně využit v refrénu, když do něj Sebastien pouze jemně vnikne se svojí vokální linkou a výsledek je parádní. „Burning Higher“ otvírají oslavné „znělkové“ klávesy, veselý motiv i heavymetalové a v sólu dokonce až bluesrockové prvky. To vše jenom potvrzuje hravost a pohodu, která při nahrávání desky (velmi pravděpodobně) vládla. Vstup do titulní skladby obstará melodické téma, jež by klidně mohlo být čímkoli z tvorby eurodancového tělesa Imperio. Křížení popové lehkosti s power metalem vždy fungovalo, a je tomu tak i v případě této písně. Modernou ovlivněná „Heart Of Mankind“ by se oproti tomu mohla jevit jako první výraznější nedochůdče nahrávky, sólová část je ale tak nádherně vytrylkovaná, že skladba získává plné právo na život, jakkoli závěrečné přidání akcelerace jakoby naplnilo definici autorské formulky „když nevíš co dál, zrychli“. S rychlostí se jinak na novém albu velmi šetřilo, speedových momentů je minimum a je to trochu škoda.
Závěr obstará polobaladická záležitost „Twenty One“, ve které bez powermetalového burácení výrazně vystupuje do popředí sluníčkový text, který ve své duchovní angažovanosti připomíná sólovky Chrise Baye z Freedom Call. Francouzi sice nejsou tak nasládle kýčovití, přesto je dobře, že album v tu chvíli končí. I koncentrovaně zhuštěná pozitivita může být něčím, co časem leze na nervy. Hudebníci z Galderie tuhle míru víceméně vychytali a powermetalovému obecenstvu opět naservírovali chytlavé žánrové dílo.
|
