Píše se rok 1991 a česká smečka Debustrol vydává debut „Neuropatolog“, výstavní šperk tuzemské thrashmetalové síně. O tři dekády později zveřejňuje kapela Lahar album „Stínání hlav“, jež na počin mladoboleslavské party plynule navazuje a domácí klenotnici obohacuje dalším žánrovým diamantem. Je totiž úplně jedno, jaký rok se zrovna píše v kalendáři. Na kvalitu je čas krátký, a i když se někteří interpreti s nekonečnou urputností snaží vepsat do historických análů, nakonec se něco takového podaří stejně jenom tomu, kdo svoji tvorbu dělá poctivě, s nadšením a taky – jako v případě Lahar – pořádně od podlahy!
Nová fošna je třetím zápisem kapely, přičemž předešlý počin „Umění strachu“ z roku 2011 je dokonalým stylovým artefaktem, nadčasovou (přestože v zásadě staromilskou) nahrávkou, kterou je nutné v přehrávačích protáčet zatraceně často, stejně jako navazující EP „Až přijde čas“ a splitko s trutnovskou Exorcizphobií z roku 2013. Pak se od mikrofonu trhnul Banán a nastalo hluché období, které bylo přerušeno před pěti lety příchodem druhého kytaristy Kozla a nového frontmana Růži. Vzniklo EP „Hra stínů“, skvělé, ale ještě ne úplně jedinečné dílo. Formu bylo třeba trochu doladit, vybrousit. Obsah alba a rovněž kazety s parádním černobílým obalem od ex-baskytaristy Gizberna dokazuje, že se to tuzemskému kvintetu dokonale povedlo.
Krátké intro zve k úvodní zabijačce „Jen další protest“. I díky tomuto názvu, případně vnitřnímu textovému úseku „to je protest“ (či hlášce „země se otvírá“ v jiné skladbě) se prostě nelze ubránit spojitosti s Debustrol. Nejde o autorský lup, pouze o napojení na původní thrashové linie těch nejlepších (ze světové elity se nabízí srovnání s ranými Slayer). Sestava Lahar, do které krom vynikajícího Růži patří kmenoví hráči Skalík, Žrout a Korek (Kozel se nedávno odporoučel), spadá mezi vizionáře, jež chtějí předat žánrový odkaz dalším generacím. Dělají to velkolepě a neuvěřitelně energicky. Rytmika jede většinu stopáže naplno a několik zpomalení slouží sotva k tomu, abychom si skočili otevřít dalšího lahváče.
Ve skladbách se neodehrává nic progresivního. Krátké riffové náběry a poté mohutně jedovaté thrashové plivance. V tomto Lahar nikoho nepřekvapí, jedinečnost kapely spočívá v tom, že dokáže staré žánrové tvary přednést s neuvěřitelnou chytlavostí, způsobem, který místo zívání nutí k aktivnímu prožívání slyšeného, protože pouhé ťukání končetinou do rytmu nestačí. Tohle se musí živelně prožít, nebo hrozí riziko, že tělo pod tlakem zadržované energie prostě a jednoduše exploduje. Vír, do kterého nás vtáhne úvodní skladba, během celé stopáže ani na chvíli nepoleví, a to i díky perfektní práci mistra zvukaře Otyna. Intenzitu přidají deathem okysličené riffy a blast beaty, se kterými kapela umí pracovat, ačkoli se tentokrát našla jedna výjimka, song „Máš jen jednu šanci“, ve kterém telegrafické bicmenské krupobití působí trochu nadbytečně. Vše ale vynahrazuje šťavnatá kytarová hra pod slokami, která naopak patří k nejlepším momentům celé nahrávky.
Pomyslný vrchol pásky představuje závar „Thrash Nightmare“, který nás nejen díky hudbě, jež je opět dokonalá, ale i díky nostalgií nasáklému textu vrací do mládí, kde „thrashové hymny řvaly do noci“. Nádherná věc, za kterou je nutné jenom poděkovat. Závěr alba obstará kus „Život tě naučí“, ve kterém se jde na věc ještě urputněji – Růža do hudby pokládá maniakální těsnopisecké fráze, k tomu lahodné kytarové sólo a člověk opravdu zalituje, že po dohrání skladby celé album končí - poté přichází už pouze bonusovka „1984“ se Žroutovým zpěvem, která má lehce jiný stylový charakter a ideálně dokazuje, že kapele více vyhovuje rychlé tempo hluboce louhované v old school thrashi. Písečtí borci se předvedli v plné síle, nahráli druhé mistrovské album v řadě a neotřesitelně stojí v čele tuzemského thrashe.
|
