Po podprůměrné desce „Ohne Schminke“ se kapela více soustředila na koncerty, tam fandové až tak velké změny stylu nezaznamenali, z nového alba zazněly dvě ukázky a zbytek repertoáru byl vystavěn na osvědčených a úspěšných číslech z předchozích povedených desek. Oba frontmani kapely s firmou došli k závěru, že příklon k populárnímu synth popu a estrádám poskytne velmi slušný výdělek a z obchodního hlediska nebude špatný nápad vydat v tomto stylu sólová alba, což vypadalo lépe, než dále drolit pracně budovanou rockovou tvář kapely.
Nejprve představil svůj sólo debut „Intim“(1986) Dieter Birr. Ze šuplíku vytáhl nápady, které se až tak nehodily do repertoáru domovské kapely a doladil je s klávesákem Peterem Meyerem. Nahrál je za pomocí několika kolegů ze spřátelených kapel ve svém domácím studiu. Již při pohledu na poněkud lascivní obal nahého zpěváka ve vaně, kterou právě opustila nějaká ženština, bylo jasné, na jakou část publika bylo zacíleno. (Zde došlo ke spolupráci s basákem Petrem Rasymem, jehož jméno si uložte do paměti) Nakonec se přece jen tři písně díky časté rotaci v mainstreamových mediích vměstnaly do TOP 50.
Nelenil ani druhý kytarista a zpěvák Dieter Hertrampf a v roce 1987 spatřilo světlo světa album „Liebe Pur“. Do jaké míry byly chtivé posluchačky toužící slyšet jeho charakteristický chraplák v popových skladbách uspokojeny nevím – ale celkově u fanoušků moc nezabodovalo. Nejednalo se zcela o autorskou desku, troškou do mlýna přispěli kolegové z kapel Silly, Pankow a Rockhaus, kteří poté album s přispěním Harryho Jeskeho a Klause Schwardchwerta také nahráli. Pamětník si jistě vzpomene na podobné pokusy Oldy Říhy s „hity“ „Diskomóda“ a „Král pasáže“.
Jen krátce je třeba připomenout dvoudeskové „Jubiläumsalbum (20 Jahre Puhdys)“, nahrané na jaře ´89. Na první nosič bylo vměstnáno třináct coververzí v NDR nedostupných rockových klasik od kapel, které více méně v začátcích hudebníky z Puhdys hudebně formovaly a byly často hrány hlavně v zemích východní Evropy, především v Rusku, kde zřizovatelé často ani netušili, že se jedná o songy z kapitalistického Mordoru. Dnes si asi každý spíše pustí originál, než svojsky upravené verze východoněmecké pětky, zajímavým se stal spíše výběr písní samotných. Vedle hard rockových klasik a rock`n`rollů se objevily i songy veteránů Kinks, Procol Harum, Creedence Clearwater Revival, a ty pomohly doplnit skládačku puzzle fandům, kteří pátrali po kořenech unikátního soundu Puhdys. Na druhé desce se krom několika živých písní objevilo několik hostů (mj.Berluc, Rosalili a Helga Hahnemann) kteří přinesli své cover verze písní slavnějších kolegů, celkově působil celý projekt dost nudně a nezajímavě a v době vydání na podzim roku 1989 poněkud zapadl.
Od prodejů sólových alb firma pravděpodobně čekala více, k podobným pokusům již nedošlo, ač se dvě písně objevily v tehdejším koncertním setlistu. Na čelní místa hitparád se v roce 1987 vrátila kapela naposledy s akustickou verzí staršího hitu „Die Boote der Jugend“, ale potom zcela vyklidila pozice. Ač byl o její živé koncerty stále zájem, dokonce i západoněmecká RTL zařadila v září 1987 do programu živý přenos z koncertu, muzikanti evidentně ztráceli chuť a motivaci k další činnosti. Padlo rozhodnutí uspořádat rozlučkové turné a po dvaceti letech na scéně symbolicky činnost ukončit. Na posledním „Good-Bye turné“ kapela představila album „Neue Helden“. Jelikož se mělo jednat o poslední studiový počin souboru, rozhodli se to muzikanti pojmout ve velkém stylu. Došlo k několika zásadním změnám - desku kapela nahrála v berlínském studiu AMIGA a v mnichovském Koch studiu byl materiál smíchán. Tři písně symfonickými aranžemi ozvláštnil Peter Gotthardt, skladatel vážné a filmové muziky. Ten, co před dvaceti lety složil úplně první hity Puhdys pro film, které se poté objevily na jejich debutu. Při skládání dostali poprvé prostor i tři hosté - Lothar Kramer (Stern-Combo Meißen), Carsten Mohren (Rockhaus a mimochodem jeho pěstoun byl Dieter Hertrampf) a René Decker. Celé album skvělými a decentně kritickými texty opatřil Kurt Demmler, kontroverzní postava kulturního prostředí NDR, básník a textař mnoha tamních kapel, člověk s mnoha kontakty v nejvyšších politických pozicích a mnoha osobními kostlivci ukrytými v temnotě. Tehdy byl v nemilosti mocných, proto jej v popisku najdete ukrytého pod pseudonymem Kowarski. Tyto informace lze dohledat na zelenomodrém obalu bez jakéhokoliv motivu. Kdo pamatuje známější verzi obalu, kde jsou vyobrazeny hrající si děti v plenách se sovětskou a americkou vlajkou, tak ta v NDR cenzurou neprošla a kresba se objevila jen na exportním vydání.
Již při poslechu prvních tonů tympánů a symfonického orchestru v „Auf Der Fahrt“ pohladí ucho kvalitní zvuk, který se na předchozím albu nekonal. Velmi zvláštní kombinace dechů, rockové rytmiky doplněné akustickou kytarou a v mixu zdvojeným zpěvem Dietera Birra, v závěru doplněné sólem rockové kytary, musel zaskočit každého. Velkolepý úvod. Následující „Kleiner Planet“ se pohybuje v klasickém soft rockovém rámci, pěkně jsou zapojeny naaranžované flétny a slide kytara, což působí dosti inovativně.
„Tak malá planeta a tolik bohů
vytesaných z mramoru
Kolem každého armáda věřících i posměváčků
Rozervaná země rozděluje svět
tak malá planeta a tolik vlajek“
V závěru překvapí nezvyklá kombinace hlasů obou pěvců kapely. Píseň je vcelku povedená, ale je zřejmé, že do tvorby krom producenta zasahovali i hosté. Vyšplhala se až na čtvrté místo celoroční hitparády. Do titulní „Neue Helden“ je zakomponován dramatický úryvek Arama Chačaturjana z jeho baletu „Šavlový tanec“, který přerušují ostré metalické kytary. Je poznat Birrův autorský rukopis a kombinace řízné rockové skladby, prolnuté s orchestrem za doprovodu sboru Berlínského rozhlasu, působí naprosto bombasticky. V decentní, střednětempé „Frei Wie Der Wind“ příjemně zvoní navzájem se překrývající elektrické kytary, které evokují produkci U2. Uvolněný song o svobodě, kterou v textu supluje nespoutaný vítr na moři. Ač další bluesově laděný „Wüsten-Psalm“ není slabou skladbou, barvou nástrojů i zvukem připomíná spíše kolegy Karat. „Wir Sind Allein“ patří do skupiny skladeb, které jsou doplněny symfonickou orchestrací, ostré kytarové riffy zní jako vystřižené ze songu „Angstverkaufer“ a jsou podpořené lesy smyčců a ženským sborem. Když se oba hudební světy v závěru střetnou ve vyhroceném finále, působí to neuvěřitelně emotivně. Jedna z nejlepších skladeb alba.
Najděme svou vlastní odpověď,
záchrana nepřijde z vesmíru
a ani nás odtud nás žádná Noemova archa
neodveze na lepší místo
Jsme sami
Prostě jen sami
proti nám samotným
Něžná Hertrampfova „Lichtermeer“ nechává posluchače na chvíli vydechnout. Podobně působí i posmutnělá „Leben Ist Kurz“, která navazuje hudebně i textově na „Alt wie ein Baum“. V předposledním plnokrevném kvapíku „Stier“, který se řítí speed metalovým tempem, jsou ukryty latinsko americké rytmy a svou stavbou, mezihrou i kytarovým sólem odkazuje na rozsáhlejší legendární hity typu „Reise zum Mittelpunkt der Erde“. Závěrečná „Herbstwind“ svým skoro až art rockovým vyzněním ideově částečně připomene „Perlenfiescher“, ale postupně se propadá do hořce melancholického výrazu ve strhujícím finále, krerý umocňuje i text :
„Proč tu zůstávám?
Občas cítím sobecké
Zůstaň tady, zůstaň s námi
Slunce nám zahřívá košile
Ale k srdci nikdy nepronikne
A zůstane odtažité
Touha nás žene daleko
Za neznámým štěstím
A zase zpátky……
“
Během památného roku 1989 to (nejen!) v NDR již pěkně vřelo, mnoho posluchačů spíše řešilo, kudy odejít na Západ, zda přes českou zelenou hranici, či za pomocí různých velvyslanectví, a tak se poslední zamýšlené studiové album poněkud ztratilo v politicky neklidném kvasu doby, což byla celkem škoda, protože si na něm hudebníci dali opravdu záležet. Po předchozím propadáku kapela předložila poctivé soft rockové album, ozvláštněné neslýchanými aranžemi symfonického orchestru a podpořené spoluprací se západoněmeckým producentem i kvalitním mixem. V písních se Puhdys letmo dotknuli všech hudebních prvků, které jim přinesly úspěch – objevily se soft rockové části, ostřejší riffy i náročnější pasáže. Z nadčasových textů plných emocí prýští hořkosladká bolest vyvěrající ze srdcí lidí, co stojí ve tmě, bytostně se modlí, aby slunce vyšlo, ale zároveň propadají obavám, zda je ta zář nesežehne...
Rozlučkové „ Good Bye“ turné po několika státech se západoněmeckými rockery The Lords a českými Turbo bylo završeno necelý měsíc po pádu zdi 16.12.1989 na euforickém koncertu v západoněmeckém Paderbornu a určitá symbolika ukončení činnosti kapely (kterou část rockových fandů považovala za umělce, tyjící z výhod podpory systému) a pádu totalitního režimu byla nepřehlédnutelnou......
|
