Jsou kapely, které udělají díru do světa jedním či dvěma alby, na jejichž dokonalost se jim už posléze nikdy nepodaří navázat. Přesto se o to mermomocí snaží (i když předstírají, že ne) a fanoušci trpělivě čekají a každou novou desku vyhlížejí s trpělivostí věrných psů. Mezi takové formace patří i družina Therion Christofera Johnssona. Ta byla v devadesátých letech velebena díky majstrštykům „Theli“ a „Vovin“, aby posléze kvůli daleko méně inspirujícím albům z oslavného piedestalu sestupovala, až se stala součástí běžných kmánů a poddaných řemeslníků. Energie čtvrtstoletí starých nahrávek je ale pořád tak silná, že každé nové album vzbudí nemalé očekávání a naději v oživení starých skladatelských pořádků.
Ke zjištění, že tomu tak nebude, většinou stačil poslech prvních singlů. Zdálo se, že původní tvůrčí espirit zmizel v nenávratnu uplynulých dekád. Až doteď. Skladba „Codex Gigas“, jež lákala na nové album „Leviathan II“, v sobě ukrývala něco dlouho neslyšeného a atraktivního (nemluvě o lyrickém tématu písně, který příjemně brnká na našincovu strunu). Něco, co nenutilo zvednout oči v sloup a ukázku – spuštěnou spíše ze slušnosti - po několika minutách vypnout. Kdepak, tuto kompozici bylo nanejvýš vhodné doposlouchat, kochat se jejím líbivým obsahem a věřit, že album, ze kterého je vyňata, bude oplývat podobným autorským pelem.
Je pravda, že určité zlepšení Christoferova rukopisu indikoval už první díl konceptu „Leviathan“. Nakonec ale zůstalo jenom u náznaků a pocitu, že se švédský hudebník sice vydal správným směrem, ale že k opětovnému vzedmutí obdivných reakcí ještě chybí finální krok. Ten se povedlo učinit o rok později. Zaprvé se zlepšil zvuk, který na nejnovější desce zní jako ze studiového marcipánu a přesně vystihuje hudební podstatu nahrávky. Ta je sněhově křehká, tajuplně atmosférická, pozitivně nadějná i barokně opulentní. Mluvíme-li však o (částečném) návratu k původní autorské formě, je nutné zmínit, že se jedná o úroveň kvalitativní, nikoli obsahovou. Ačkoli se při poslechu nejednou vyplaví devadesátkové reminisence, metal už není hlavní součástí hudby Therion. Na prvním místě jsou symfonie a rockové, třebaže stále dostatečně epické muzikální jádro.
Na albu opět – podobně jako na jedničce – figuruje obšírná skupina hostujících umělců, z nichž do popředí vystupují vokalisté. Hudba je pečlivě aranžovaná s množstvím rozmanitých nástrojů, její úlohou je ale pouze nevtíravý doprovod, jakési gentlemanské garde pěvecké sekci, která vyluzuje hlavní procento vzniklých emocí. Úvodní „Aeon Of Maat“ zajiskří tvůrčí nápaditostí, ve svém charakteru spojeném s kratší stopáži ale vyznívá spíše jako intro k následnému děni. Ještě v „Litany Of The Fallen“ dojde k nesmělému kompozičnímu našlapování, které nicméně jasně křísí odkaz devadesátkových alb. Pak už se naplno projeví aktuální sebevědomá tvář principála Christofera Johnssona.
Ženské zpěvy ve skladbách „Alchemy Of The Soul“ a „Lunar Coloured Fields“ jsou něžné a přičinlivé jako jarní hmyz. Smyčce dodají na vzdušnosti, hammondky a sbory na důrazu. V „Marijin Min Nar“ zaslechneme hymnický úvod, orientální akord v kytarové práci i dramatické orchestrace. Tím je vytvořen prostor pro skladbu „Hades And Elysium“, ve které slyšíme první z vrcholných chorusů alba. Tím druhým je ústřední vokální část písně „Cavern Cold As Ice“, v obou případech je přitom zásadně využita melodičnost, sahající až do popových zákoutí švédské Abby. Ať už jde o tyto skladby, případně klipovku „Codex Gigas“ s mysteriózní atmosférou, vždy jde o důkaz, že poklidně plynoucí rytmy jsou současnému tvůrčímu rozpoložení švédského autora nejbližší.
Když dojde na zhutnění, ať už ve formě hlubokých mužských sborů, případně k výjimečnému odskoku k ostřejším riffům, přestává z nahrávky dýchat suverénní charisma. Podnět k výtce může rovněž vězet v pěvecké napulírovanosti díla, kdy můžeme mít - po dohrání bezmála padesátiminutového playlistu - pocit, že máme lehce "vyzpívanou" hlavu. Nejde však o nic zásadního. Christofer Johnsson naopak jako autor zazářil a nasměroval Therion zpět k hvězdnému výsluní.
|
