Kapela opět koncertovala, v roce 1994 vypustila dva singly, které které byly předvěstí nového alba, vycházejícího pod hlavičkou firmy Dakota, což byl nově vytvořený label obětavým fanouškem z Paderbornu. Zázemí vlastní firmy podněcuje hudebníky k tvůrčí činnosti a tak se Harry Jeske prezentoval s projektem disco písniček pro děti - Haiko Der Haifisch. Úspěšný návrát na pódia z povzdálí sledoval mamutí label BMG, který odkoupil archiv německé firmy AMIGA a s vidinou bezpracného zisku vydal matoucí live nahrávku „Puhdys – 25 Jahre Die Totale Aktion (Live)“, která byla jen výcucem z předchozích dvou koncertních alb. Zároveň chrlil reedice alb kapely na CD, aby ušetřil nějakou tu kačku, cpal dvě alba na jeden nosič, což mělo za následek krácení nebo vynechání některých skladeb. Zajímavěji působila kompilace „Raritäten“, určená pro opravdové znalce a pravověrné archeology, neboť většinu songů z rozmezí 1960 -93 má doma jen málokdo.
Jak se zdá, Puhdys byli opět v kurzu a aby nepadlo osočení, že žijí jen z doby dávno minulé, představili novinku „Zeiten Ändern Sich“.
Zajímavé je nahlédnutí do bookletu alba. Zdá se, že demokratické principy nevládnou jen v Německu, ale i v centrále Puhdys, neboť na desku přispívají tři týmy. Šest písní přineslo (jak jinak) ústřední duo Birr/Meyer, tři Dieter Hertrampf, po dvou skladbách bubeník Klaus s producentem A.Kuntzem a najatý hitmaker IC Falkenberg. Každý z týmů točil základy v jiných studiích, a i když závěrečný mastering proběhl v rodícím se berlínském studiu Trixx, rozdíly byly znatelné.
I když je patrné, že materiál nemá sílu, která by se dala kvalitativně porovnat se starší produkcí, přesto je co poslouchat. Nejblíže k původním nahrávkám Puhdys se blíží duo Birr/Meyer, hitové parametry má úvodní přitvrzená „Keine Ahnung“, která připomíná dávný hit „Ça plane pour moi“ od Plastic Bertranda, přepracovaný do šablony Puhdys soundu, včetně hlasových piruet ve vysoké poloze. Podobně veselý je rockový parní válec „Die Show muss weitergehen“, jenž drtí vše před sebou a je hudebně i textově určitým pokračováním „Rockerrente“. Optimistickou náladu střídá "ostalgicky" melancholický příspěvek v podobě titulní „Zeiten ändern sich“, inspirované irskými pub rockery The Pogues i s použitým vozembouchem a akordeonem.
„Mysleli jsme si, že budoucnost je v našich rukou
a budeme připraveni na všechno,
teď si přejeme,
aby to bylo jako dřív,
ale čas už nelze vrátit.“
Chladivé klávesy a zvonivá akustická kytara dominují v melancholickém songu „Heimat“, jenž působí jako milé pokračování někdejšího hitu „Sehnsucht“ s aktuálně laděným podobenstvím z pohádky bratří Grimmů v textu Gerulfa Pannacha, který reflektuje tehdejší pocity spoluobčanů, zažívajích ve sloučeném Německu pocity určité vykořeněnosti a ztrátu národní identity:
Zrcadlo, zrcadlo na zdi
která zem je nejkrásnější
kde se vypráví nejkrásnější pravdivé pohádky?
Byla jednou jedna pohádková země, která
věřila, že je nejkrásnější.
Ale když pohlédla do zrcadla
už to tam žádná rodná vlast nebyla…
Poslední dva kousky, reggae „Wir laufen unserm Glück hinterher“ a soft rocková „Ich war mal ein Indianer“ postrádají silnější nápad.
Producent André Kuntze spolu s bubeníkem K. Scharfschwerdtem s „Ich will dich wiedersehn“ nijak neoslňují, je to jeden z dalších šlágrů do zábavného TV pořadu, naopak s „Deutschland, Deutschland“ (jo, teď už se to může) trefují hřebíček na hlavičku – plnokrevný, přitvrzený hard rock s výrazným refrénem a pěknými hammondy patří k nejvýraznějším momentům na albu i kvůli textu Burkharda Lasche, který by mohli zařadit do repertoáru pub rockoví Boehse Onkelz :
Německo, Německo - bojím se o tebe.
Někdy se za nás modlím – Německo, Německo
sdílím tvou bolest i tvou slávu.
Bojím se o tebe i o sebe,
tak pojďme konečně něco udělat
IC Falkenberg, vlastním jménem Ralf Schmidt, někdejší hitmaker skupiny Stern Meissen, přispěl dvěma skladbami - svižnou pop rockovkou „Keine Meile tut mir leid“, která k repertoáru Dietera Birra sedla jako ulitá, a „Halbzeit“, v níž se za mikrofonem překvapivě poprvé představil basák Harry Jeske. Píseň ve středním tempu působí hodně usedle, je vhodná do TV programu pro starší a pokročilé, ani Harryho nejistý hlasový projev skladbu neoživuje, spíše naopak. Tři příspěvky od Dietera Hertrampfa – „Kommen und Gehen“, „Mein Elixir“ a „Laß das“ se žánrově naprosto rozchází s materiálem pro rockovou kapelu. Řemeslně dobře zpracovaný pop ve stylu Phila Collinse je kvalitativně na mnohem vyšší úrovni, než Dieterova sólovka „Liebe Pur“, ovšem tyto písně skončit měly skončit na podobném typu alba.
Je zřejmé, že nové poměry v tržním hospodářství donutily muzikanty k větší akčnosti, aby prosadili na CD své písně, doby, kdy se výdělky spravedlivě rozdělovaly mezi všechny členy kapely byly ty tam. I gramofirmy se snažily přihřát si polívčičku na slávě kapel z bývalé NDR, s reedicemi a různými výběry se roztrhl pytel. Oproti trochu amatérsky působící předchozí „Wie ein Engel“ byl jasný pokrok v kvalitě hudebního materiálu i zvuku, jen rockový fanoušek byl trochu překvapen schizofrenním stylovým rozpětím reperotáru, který osciloval od estrádního popu až řádně přitvrzelém rocku.
|
