Vypadá to, že havířovští Bastard v souladu s názvem své předposlední desky opravdu chytli „druhou müzu“ a s novou várkou muziky přispěchali nezvykle brzy, už po dvou letech. Na první pohled se může zdát, že u kapely zůstalo vše při starém, ale pokud se na její nový počin, nazvaný „Alchymie D.N.A.“, podíváme důkladněji, zjistíme, že odlišností od její předchozí tvorby lze najít docela dost. Zpěvák Pavel Škarpa zní oproti předešlé desce mnohem sebevědoměji a jeho výrazný chraplák ční nad všemi ostatními nástroji.
O Bastard se dříve mluvilo jako o heavy metalové kapele, v případě „Alchymie D.N.A.“ bych byl ovšem s označením „metal“ hodně opatrný. Kapela zjemnila svůj výraz a novinka se nese v duchu přímočarého melodického rocku. Tím se dostáváme k největší slabině alba. Nová deska Bastard je přehnaně uhlazená a vyladěná tak, aby byla pro každého (rozuměj mainstreamového) posluchače přijatelná a nikoho při prvním seznámení neodradila. Úplně postrádá - pro rockovou muziku nezbytný - prvek rebelství a chybí ji energie a šmrnc.
Kolekce třinácti skladeb se většinou nese ve střením tempu, jen občas dojde k mírnému zrychlení. Přitom svižnější skladby „Deja vu“ nebo “1000 přání“ patří k tomu nejlepšímu, co nahrávka nabízí a kapele sluší o poznání víc než slaďoučké ploužáky „Otázky“ a „Tanec ve dvou“. Všechny skladby se naoko tváří jako rádiový hit (zřejmě není náhoda, že stopáž všech písniček se pohybuje mezi třemi až čtyřmi minutami), ale ani jedna z nich nevybočuje z průměru a nepřináší něco, čím by se odlišila od záplavy dalších podobně znějících rádoby hitů. Další bolestí je textová monotematičnost. Většina textů na desce se točí kolem partnerských vztahů, tedy nejprofláknutějšího a nejklišovatějšího tématu, o kterém bylo v populární hudbě řečeno snad už úplně vše. Na minulém albu byla havířovská čtveřice po lyrické stránce nesrovnatelně kreativnější.
„Alchymie D.N.A.“ je učebnicovým příkladem průměrné desky. Má své nesporné kvality, příjemně se poslouchá, jednotlivé písničky samy o sobě fungují, ale nepřináší žádný výrazný moment, kvůli kterému by se k ní chtěl posluchač vracet. Dokonale vyčištěný zvuk nahrávky, v němž prim hraje zpěv a kytary jsou zbaveny všech ostrých zubů, aby příliš nekousaly, napovídá, že je deska určená spíše mainstreamově zaměřenému publiku než zarytým rockerům. Nebýt charakteristického hlasu Pavla Škarpy, byla by nová deska Bastardu lehce zaměnitelná s nahrávkami Argemy a jí podobným.
|