Těžko říci, nakolik se projevil kalkul mamutí vydavatelské firmy Universal Music, jejíž nabídce kapela neodolala a tak se kapitola u malé firmičky BuschFunk rázně uzavřela. Dle vyjádření Dietera Birra si kapela nemohla tuto příležitost nechat uniknout, nadnárodní firma měla umožnit vstup na nové trhy mimo území východní části Německa. Vždy je však něco za něco, nový management nutil muzikanty do modernějšího projevu a soundu, proto z minulého realizačního týmu zbyl jen producent Rainer Oleak. Na výsledném mixu se podílelo více lidí a písně cestovaly do několika studií. Trochu to připomínalo období natáčení alba „Wilder Frieden“ pro BMG, kde si vybral každý – příznivec popu i drsňák, přísahající na Rammstein. Takové postupy byly možné před třinácti lety, nyní firma od podobných stylových experimentů ustoupila a na albu „Es war Schön“ vcelku rozumně nastylizovala Puhdys do role stárnoucích a bilancujících umělců, kteří ve více méně poklidném tempu zrekapitulovali svoji kariéru. Vše dostatečně výmluvně znázorňoval kreslený obal prastarého tvora, srostlého v jeden celek se svou zemí.
Po krátkém intru rozvibruje membrány reproduktorů vytažený dominantní a razantní zvuk bicích, které neúprosně udržují strojové tempo. V zemité „Unser Schiff“ jsou rovnocenným partnerem decentně zkreslených kytar výrazně zakomponované symfonické prvky, jež dohromady vytváří celkový masivní rockový tlak. Zdali je smyčcové těleso skutečné nebo synteticky vytvořené není jasné, na obalu je sice uvedeno asi deset hostů, ovšem bez bližšího popisku. V textu se muzikanti ohlíží přes rameno za svou kariérou.
Dominantní zvuky houslí, flétny a klavíru doprovází zpěvnou „Draußen warten die Sterne“, která opět překvapuje důrazným, až dřevorubeckým rytmem, u něhož máte pocit, že bubeník mlátí do bicích kladivem. Zvláštní taneční mix, ve kterém jsou kytary spíše tušené než slyšitelné a jako celek zní v kontextu tvorby kapely poněkud překvapivě. Na řadu přichází titulní „Es War Schön“ z pera externího skladatele Hardyho Kresche, v níž akustické kytary vkusně doprovází hoboj a „sláčikový“ les. Z této pomalé balady se stává později ikonická hymna na rozloučenou, po jejím přehrání nezůstává žádné posluchačovo oko suché a mnohdy podněcuje spuštění filmové smyčky vzpomínek s kapelou, která jej doprovází po celý život :
„Bylo to pěkné
Jednoduše krásné
Definitivně uzavřené, ale krásné
Větry se otáčí, lidé odchází
Co bylo, to nám nikdo nevezme
Mysli na naši dobu, bylo to krásné“
V určitém ponurém sebezpytováním a niterném přemítáním o spravedlnosti ran osudu pokračuje i další, zvukem kostelních varhan odstartovaná „Hoffnung“. Dávku adrenalinu vyplaví „Die Welt ist ein Wunder“ v podání Dietra „Quaster“ Hertrampfa, která již názvem (ale i v textu) konečně přináší kapku optimismu a pozitivní energie. Akustické kytary krásně zvoní, ve skladbě se občas objeví jižanské prvky. Tento okamžik je třeba si vychutnat, protože ve „Wenn ein Mensch“ za zvuku klavíru a symfonického podkresu v pomalém songu opět klesáte do hlubin melancholie a smutku, a ani nemusíte vnímat filozofické rozjímání nad smrtí žoldáka :
„Bojoval za chamtivost svých pánů
Nebo za svobodu v zemích tak vzdálených?“
Na slavnost v období renesance vás za zvuku spinetu, trubky a dobových bubnů přenese trubadůrský song „Fur dich lebe ich“. Text o lásce podtrhuje něžnou náladu skladby. Folk rockový „Einfach leben“ s mohutnými chorály a rozvernou náladou nepřináší nic objevného, následné blues „Heut ist wieder so ein Tag“ o životním splínu, ozvláštněné foukací harmonikou, má vnitřní kouzlo a patřičnou zemitost. Rozvláčná „Wieder zu Hause“ je jakýmsi jímavým pokračováním „Flieg, Vogel, Flieg“ z prastarého alba „10 Wilde Jahre“, která v podobenství vypráví o touze člověka opustit vlast, která však vždy zůstává jeho domovem. Po mnoha desetiletích se do své otčiny vrací a ví, jak je pro něj důležitá:
„Šel jsem pouští a ztratil se
Sotva jsem žil, nic necítil
Pak přišlo znamení, znamení od tebe
Odpustila jsi mi, teď jsem zase tady.
Protože jsi má otčina, léčivá oáza duše mé“
V pomalé a dojemné baladě „Ein Lied, das nicht vergisst“ se muzikanti srdceryvně loučí s aktivní hudební dráhou. Podobné sladce bolestné pocity vyvolává i závěrečná akustická jednohubka „Aus der Tiefe des Herzens“ o síle lásky.
Pokud byste hledali nejmelancholičtější album Puhdys, na němž kapela prostřednictvím ústřední persóny Dietera „Maschine“ Birra v písních rekapituluje jak profesní, tak osobní život, a kde se vyznává ze svých osobních pocitů, tak vhodnějšího kandidáta, než album „Es War Schön“ těžko naleznete. Kapela s ním v podstatě uzavřela kariéru, to důležité vyjádřila i v názvu alba. Tyto pocit umocnily hloubavé, z velké části pomalé písně, jejichž emotivnost podtrhly všudypřítomné symfonické aranže s retrospektivními i posmutnělými texty. Aniž by to kdokoliv plánoval, (nebo to bylo jinak, Dietere?) vzniklo geniální závěrečné album srovnatelné s podobně laděným „rozlučkovým“ „Neue Helden“ v roce 1989….
O čem běžný fanda nevěděl, byly pod povrchem ukryté rozmíšky mezi Birrem a zbytkem kapely, která měla pocit, že je nedostatečně zapojena do tvůrčího procesu. Konflikt se naplno rozhořel po vydání dalšího „vánočního“ alba „Heilige Nächte“, které bylo dokončeno bez Birrova vědomí. Muzikanti znovu nahráli starší verze z předchozí dvojice podobně laděných desek, do několika písní domixovali Birrův hlas, zbylé dvě třetiny nazpíval Dieter Hertrampf, který album doplnil několika svými (vcelku povedenými) písněmi, které však postrádaly vánoční ideu. Kapelník Dieter Birr byl tímto činem velmi dotčen a došlo k různým rozmíškám, při kterých se postupně vytvořil hluboký osobní příkop mezi ním a zbytkem kapely. Muzikanti s vypětím všech sil odehráli rozlučkové turné před rozchodem, který byl stanoven na rok 2016. Z tohoto období vzniklo nezapomenutelné DVD „Puhdys - Das letzte Konzert“, které zachytilo dojemné loučení fanoušků s kapelou a které později vyšplhalo v prodejích na místa nejvyšší. Poté se obraz stmelené kapely začal bortit a najevo vyplouvaly překvapivá fakta o tom, že se zbytek kapely do příprav alb moc nezapojoval, ostatní muzikanti jen nazpívali své party a v mnoha případech si zbytek nástrojů dohrával „Maschine“ ve studiu sám. Po dlouhých nekončících osobních sporech byla v roce 2018 podána žaloba k určení autorských práv u alb z éry NDR, u kterých bylo doposud uvedeno společné autorství. Někdo by mohl namítnout, proč se někdo egoisticky snaží změnit minulost, nesmělo by však jít o peníze. Dle různých nepotvrzených odhadů se hodnota tantiém za autorské práva pohybovala v ročním objemu v rozmezí 20-25000 E, což není zas tak zanedbatelná částka.
I když skalní fans kapely léta rozfoukávali jiskřičky naděje, doufaje v comeback, neustále protahované soudní spory jakékoliv sblížení muzikantů spolehlivě znemožnily. V roce 2019 proběhly poněkud rozpačité oslavy padesátiletého výročí vzniku kapely (v předchozích dekádách mohutně slavené) pouze v malém okruhu 400 lidí se zbytkem kapely a bez účasti Dietera Birra, který ani nedostal pozvánku. Poté události nabraly rychlý spád a příznivce kapely čekaly jen trpké rány osudu. Na podzim roku 2020 zemřel zakládající basista Harry Jeske, bohužel ani tato událost kapelu nestmelila. V roce 2021 soud rozhodl a autorská práva na staré songy obdržel Dieter Birr, muzikanti však podepsali dohodu o mlčenlivosti, takže žádné bližší podrobnosti na veřejnost nevyplavaly. To do řad příznivců kapely přineslo další rozbroje. Minulý rok si smrtka došla pro nejmladšího člena Puhdys, Klause Scharfschwerdta, který se do posledních chvil věnoval kapele Neuland, a tím veškeré naděje na reunion původní sestavy vzaly za své.
O aktivitách zbylých členů souboru mnoho slyšet není – Peter Meyer se občas na nějaké malé akci mihne v roli hosta, Dieter Hertrampf spolu s Peterem Rasymem přehrávají své staré hity a pár vlastních, blues rockem ovlivněných songů. „Enfant terrible“ souboru Dieter Birr je stále plně aktivním muzikantem, vystupuje s kdekým a od rozpadu kapely nahrál již pět sólových alb, ve kterých se díky jeho charakteristické barvě hlasu a neměnných skladatelských šablonách ukrývá dávná sláva mateřského souboru. Dnes už Puhdys (hlavně v oblastech bývalé NDR) dávno prošli procesem určitého svatořečení a stali se i díky své stylizaci nostalgickou vzpomínkou na doby, které již odnesl čas…
|
