Severský světlonoš Lars Eng je zpět se svým spolkem, se kterým v roce 2020 začal power/heavymetalovému obecenstvu rozdávat radost a smích. Tehdejší debut "Rise of the Beast" dostatečně přesvědčil o skladatelských i hudebních kvalitách švédského autora, jenž na své prvotině vzdal hold oblíbeným umělcům Kaiovi Hansenovi nebo Wolfu Hoffmannovi. Propojení vzletných melodií s tradiční heavymetalovou školou pokračuje i na novince "The New World Order", na které se po drobných úpravách v sestavě stala hotová kapela, a to se vším, co k tomu patří.
Tedy zejména dobrým zvukem - staral se o něj Fredrik Nordström a svoji práci odvedl na výbornou, poté silným frotnmanem - Němec Herbie Langhans do takové sorty umělců zcela jistě patří, a nakonec kvalitní a hodnotnou muzikou. I v tomto ohledu míří Švéd vysoko a odvádí výkon, který snese nejkritičtěji nastavené parametry. Všechny uvedené aspekty vedou k tomu, že se z alba, jež obsahově vyvařuje x-krát omleté žánrové postupy a témata, stává jako zázrakem mimořádně atraktivní a chytlavé dílo.
Je s podivem, jak se hudba, která se v prvních vteřinách jeví jenom jako další neosobitá variace na Accept a Primal Fear, velmi brzy změní v poslechovou záležitost. Je to především zásluhou vokálních linek, které pozvedají riffovou zemitost k vysoce melodické powermetalové vzdušnosti. Herbie Langhans je v plné síle a dodává muzice jednak obhroublý říz, jednak přívlastek pěvecké aristokracie, zvlášť s ohledem na často využívané doprovodné hlasy. Sice to kvůli silné protežovanosti německého zpěváka působí mírně zaměnitelně (viz především spolky Sinbreed a Seventh Avenue), díky důstojnému skladatelství ovšem získává formace The Lightbringer of Sweden plné právo na vlastní existenci a bytí.
Album přináší rychlé věci (s vrcholem ve skladbě "Free the Angels"), strhující šlapavé hymny ("Lucifer") či pomalejší - avšak vždy vkusné - záležitosti ("Where the Eagles Fly"). Profil písní je stylově libozvučný, i proto, že k výletům do žánrového pravěku dochází pouze výjimečně ("Strike Back"). Samotnou kapitolou jsou sólové figury, za které by dvojice Eng/Stepanowicz zasloužila nějaké zvláštní powermetalové ocenění. V součtu jde o nahrávku, jež potvrzuje životaschopnost inkriminovaného žánru, přestože do něj objektivně nepřináší vůbec nic zásadního či originálního.
|
