Od předešlého zápisu „Tales of a Holy Quest“ uplynuly pouhé dva roky, z hudebního pohledu ale došlo k zásadním změnám. Těžko říct, co přesně se stalo mezi lety 2003 a 2005, nicméně někdy v té době muselo padnout ve švédské kapele The Storyteller rozhodnutí, že hraní vysoce melodického power/heavy metalu už není tak zábavné a že by bylo lepší otočit žánrové kormidlo trochu jiným směrem. Na tom by principiálně nebylo nic špatného, kdyby tato změna nebyla učiněna jaksi polovičatě. Z obsahu čtvrtého alba „Underworld“, které vyšlo v listopadu roku 2005, není totiž zřejmé, jaká skladatelská vize za jeho zrodem stála a zdali nahrávání švédskou sestavu (nově rozrostlou o basistu Johana Sohlberga) vůbec bavilo.
Úvodní stopa „Changeling“ nakukuje do heavyrockových vod a krom překvapení, které u tradičních fanoušků muselo zákonitě přijít, ještě není důvod k vyložené panice. Skladba patří mezi lepší položky nahrávky, zároveň se vyjeví nemalá řemeslná úroveň severských hudebníků. Na albu slyšíme složitější instrumentální, mnohdy až progresivní postupy, které jsou samy o sobě velmi dobré. Problém vězí v tom, že nejsou zasazeny do podobně kvalitních písní. Druhá skladba v pořadí dojíždí na odbytý refrén, navazující stopa „The Fiddler“ je zase servírována ve značně vleklé úpravě bez výraznějšího nápadu (platí ve stejné míře také pro závěrečný kus „Shine On“).
„Watcher in the Deep“ přijde s mozaikou obsahující runningwildovské riffy, helloweenovský bridge, progresivní sólo i ucházející refrén. Podobně jsou na tom songy „Beauty Is the Beast“ a „Underworld“. Neposlouchá se to špatně, o nějaké hluboké autorské integritě ale mluvit nemůžeme. A tak se dostáváme k paradoxní situaci, kdy ocenění pro dvě nejlepší kompozice patří takovým skladbám, které se svojí podstatou zcela vymykají zbytku playlistu. „Magic Elements“ znamená návrat k ryzímu power metalu a průzračným melodiím. Neuvěřitelně chytlavá věc, která se okamžitě zabydluje v paměti i srdci (ten refrén, to sólo!). Tím pádem se nevyhnutelně vynoří logický dotaz: proč je na albu taková píseň jenom jedna? Na tuto otázku neznáme odpověď, výsledkem je jenom podráždění a spousta otazníků visících nad logikou takového kroku.
Druhým povedeným momentem je coversong „Ace of Spades“ od Motörhead. Jakkoli je výběr podobné skladby nečekaný a vlastně umocňující celkovou mimozitu alba, musíme jedním dechem dodat, že jde o předělávku nečekaně atraktivní. Veleznámý punk´n´rollový hit neztratil v podání Švédů nic ze své síly, naopak se zdá, že kapele podobný žánr (minimálně v té době) vyhovoval jako žádný jiný, včetně zpěváka L. G. Perssona, jenž si v ničem nezadal s bájným Lemmym. To ale mohlo příznivce seveřanů jen těžko chlácholit. Fanoušci, kteří chtěli slyšet hudbu jedoucí v liniích prvních tří alb, dostali něco podstatně odlišného. A všem ostatním to mohlo být jedno, hlavně proto, že si změna hudebního profilu nepodala ruku s kvalitou, o kterou by bylo vhodné projevit výraznější zájem.
|
