"Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat." Slova českého mudrce Jana Wericha by se italské sranda partě Nanowar of Steel určitě líbila. Záměrem těchto jihoevropanů asi není přímý "boj s lidskou blbostí", jejich ortodoxně komediální přístup k metalovému žánru je ale přínosným a také důležitým povyražením, které do většinou smrtelně vážného stylu vnáší prvek nadhledu a vlastně i určité sebereflexe.
Potenciální problémy ale číhají hned za rohem. Vymyslet vtipnou a pokud možno vkusnou komiku je věc hodna nemalého intelektu. Háček může rovněž vězet v taktice, jež je pro dané účely zvolena. Italská kapela během let dopilovala mnoho důležitých strategických součástek a v poslední době se z ní po právu stala (relativně) oblíbená formace. O humor a dobré nápady není nouze, to se italským autorům musí nechat. Přesto jejich tvorbu řada fanoušků odmítá přijmout, a pokud si odmyslíme skupinku metalových puritánů, kteří by se nezasmáli, ani kdyby je někdo lechtal, můžou být důvody zbývajících "rýpalů" v podstatě oprávněné a relevantní.
Nanowar of Steel nejčastěji buší do heavy/powermetalových spolků. Vypichují klišé spojená s těmito žánry a parodickou formou je přetváří k obrazu svému. Daří se to zejména v rovině textů, které jsou plné vtipných a leckdy chytrých obratů. Po stránce hudební už je to daleko složitější, neboť chtějí-li Italové parodovat metal metalem, musí zákonitě využívat jeho prostředky, a to i takové, které se snaží "zesměšnit". Výsledkem tedy nakonec bývá normální metalová skladba, u níž se komediální rovina nachází pouze v textech, maximálně ve stylizovaných zpěvech. Díky řemeslné a tvůrčí schopnosti italské pětice jde o písně dobré (nejlépe v tomto ohledu dopadla energická "Sober"), hranice mezi svojskou nadsázkou a zneužitím postupů slavných jmen se ale často stává velmi nejasnou. Když pak v kusu "Pasadena 1994", který si bere na paškál tvorbu švédských Sabaton, zazní zpěv frontmana této severské kapely, dostává celá záležitost kontraproduktivně uvědomělý charakter.
Největší parodizační dávku je tak možné rozehrát ve skladbách s víceméně nemetalovými prvky. "Disco Metal" odkazuje na oblibu spolků jako Beast In Black, ještě více přitom tlačí na taneční stránku věci a výsledek se celkem povedl, ačkoli afektovaný refrén může někomu úspěšně brnkat na nervy. Víceméně zábavně dopadl devítiminutový kousek "Chupacabra Cadabra", který se vlní ve víru Latinské Ameriky, potažmo závěrečný "The Power of Imodium", kde si to opětovně slíznou králové symfonického power metalu Rhapsody of Fire. Rozpolcený dojem naopak zanechá skladba "Protocols (of the Elders of Zion) of Love", ve které si Italové bůhvíproč hrají na devadesátkový boy band, a logiku postrádá i stopa "Dimmu Boogie", což je sice dobře zahraný, ale veskrze samoúčelný rock´n´rollový příspěvek.
Nakonec se tedy i tato deska musí posuzovat jako všechna ostatní díla - optikou chytlavosti, kterou se autorům povedlo na album propašovat, s minimálním důrazem na jeho parodickou rovinu. Z tohoto pohledu nahrávka "Dislike to False Metal" není nijak výjimečná, Italové navíc v minulosti dokázali, že to umí o dost lépe (viz zápis "Stairway to Valhalla"). Možná, že hudebníky samotné zaskočilo, jak se jejich tvorba stává populární a chtějí oslovit ještě širší posluchačské masy. Musí si jenom dávat dobrý pozor, aby se i oni postupně nestali něčím, co si říká o přímou a nekompromisní satiru.
|
