Pražský Palác Akropolis opět hostil hudební akci, která spojila sice kapely stylově rozdílné, přesto jejich výběr dával smysl. Po třech letech přijeli do klubu norští progresivní rockeři Leprous, jejichž věhlas stále stoupá, což dokazovala skutečnost, že koncert byl vyprodán.
V půl sedmé však podium patřilo první předkapele. Tou byla norská skupina Kalandra. V jejím čele stojí Katrine Ødegård Stenbekk, jež působí sice křehce a étericky, ale už od prvních chvil bylo jasné, že vládne velkým hlasem. Doposud o sobě dala nejvíc vědět vystupováním se slovutnou Wardrunou. Hudba Kalandry není natolik ambientní či středověká jako Wardruna, ale vyzařuje podobnou magickou atmosféru. Kapela působila minimalisticky, klidně, chvilku folkově či téměř popově, ale každá skladba postupně rostla a došlo i na post-rockové pasáže. Všemu vévodil výkon Katrine, jejíž hlas vyvolával mrazení a člověk až nevěřil, že je to možné zazpívat naživo. Zpěvačka si s hlasem hrála naprosto profesionálně a s vášní. Krom toho má i svéráznou pódiovou prezentaci a neustále předváděla různá gesta, která korespondovala s textem a náladou songů. Půl hodina v podání Kalandry byla naprosto magická a já nebudu skrývat nadšení. Tohle byla nádhera a nesmírně příjemné překvapení.
Druhá kapela patřila někam úplně jinam. Britští Monuments hrají metalcore (či djent, chcete-li) s progresivními prvky a do Akropole si přivezli plnou nálož energie. Stylově zcela jiní než Kalandra, ale i Leprous, a přesto to skvěle pasovalo, protože po harmonii a kráse Kalandry návštěvníci dostali něco na rozhýbání. Monuments předvedli výborné vystoupení plné skvělých hráčských dovedností. Dominoval zpěvák Andy Cizek, jeho čistý zpěv byl pěkně zvládnutý, stejně jako řev, growl a pořádně hluboké guturální hlasové kreace. Především si jako frontman dovedl show řádně ošéfovat a publikum to evidentně bavilo. Došlo i na menší „wall of death“ i trochu moshování. Monuments hráli především z nové desky „In Stasis“ a jejich vystoupení se nedalo nic vytknout. Hráli čtyřicet minut, což bylo asi tak akorát. Publikum se však už těšilo na hlavní hvězdu večera.
Pro Nory to byla již desátá zastávka v České republice a je znát, že jsou u nás stále oblíbenější. Atmosféra byla výborná už při předkapelách, ale s příchodem Leprous to bylo až euforické. Kapela zaujala už tím, že přivezla nový světelný park, který parádně dokresloval atmosféru. Jednalo se o panely, které dohromady tvořily motiv z poslední řadovky „Aphelion“. Z ní první song koncertu „Have You Ever?“, což dle mého názoru není úplně ideální startovač show (pomalá a ne tak hitová skladba). Druhá „The Price“ už byla jiná káva a hned to bylo znát na ohlasu. Publikum zpívalo a píseň potvrdila pozici jednoho z největších hitů kapely. Následovala další tutovka “Illuminate“ a potěšila „Salt“ z alba „Coal“, která atmosféru příjemně potemnila. Střed setlistu byl pomalý i na poměry Leprous. „On Hold“ následovala „Castaway Angels“, věnovaná bránící se Ukrajině. U každé ze skladeb jde krásně vidět, jak skvělí jsou Leprous skladatelé, vždy dokáží songy zajímavě vygradovat i je dobře prodat. Díky tomu koncert skvěle šlapal dál. Kapela zahrála další hity „From The Flame“ a „Alleviate“. Poté přišel asi nejlepší a nejzajímavější moment koncertu. Kapela nabídla čtyři songy a diváci si mohli vybrat, který budou chtít zahrát. Prostě písnička na přání. Vyhrál starý hit „Restless“ z desky „Bilateral“. Leprous jsou jedna z mála kapel, která setlist na každý koncert upravuje, takže i ten, kdo se dívá, co skupina hrála na předchozích štacích, může být nakonec překvapen.
Nejen při hlasování zpěvák Einar Solberg dokazoval, že to s publikem umí a byl dobře naladěný. Vtipkoval, povídal a ani nemusel nějak publikum pobízet k tleskání nebo dalším projevům nadšení. Vše šlo samo a atmosféra byla skutečně parádní. Einar tradičně předvedl skvělý pěvecký výkon (snad jedině growl mu až tolik nejde, ale ten použil jen v pár pasážích). Na pódiu se neustále něco dělo, muzikanti si vyměňovali své role a občas to vypadalo jak na soutěži „kdo umí líp hrát na klávesy“. U těch se prostřídali až na bubeníka všichni. Nejvíce se naběhal violoncellista Raph, který odbíhal od nástroje k nástroji. Nutno dodat, že právě cello hudbu Leprous parádně zpestřuje.
Koncert gradoval. Poslední třetina nabídla tvrdší a delší songy. Famózní temnou „Slave“, či djentem ovlivněnou „A Nighttime Disguise“. Přídavek patřil „The Sky Is Red“ což bylo naprosto dokonalé vyvrcholení celého večera. Parádní světla, naprosto úžasné muzikantské výkony a kapela řádící na pódiu jak urvaná z řetězů (dělá to tak vždycky, takže nic spontánního).
Leprous jsou zárukou kvality a znovu to dokázali. Až se dá říct, že jim už je Akropole malá (však bylo vyprodáno).
Všechny tři kapely zaslouží velké uznání a dík za výbornou zábavu. Byla to jedna z akcí, která v člověku dlouho rezonuje a chtěl by na ni znovu.
Plalist Leprous - Have You Ever?, The Price, Illuminate, Salt,
On Hold, Castaway Angels, From the Flame, Alleviate, Restless, Out of Here, Slave, Below, Nighttime Disguise, The Sky Is Red
|
