Neuplynul ani rok od doby, kdy horkokrevný Pancho Ireland z Chile vydal debutové album Merciless Law. Hlavní protagonista nelenil a svůj debut s názvem „Troops of Steel“ rozeslal do celého světa a v převážné většině získal nadšené recenze. Nahrávky si všimla i firma Burning Sun z Maďarska, která album vydala na trendy formátu v podobě audiokazety.
V USA se zveřejnění CD ujal label Stormspell, který spolupracuje i s Panchovým nerozlučným přítelem a mentorem Cedem Forsbergem ze Švédska, členem Blazon Stone a mnoha dalších podobných part. Tento hudebník v počátcích Panchovi velmi pomohl, nahrál basu na debut, album smíchal a Pancho mu na oplátku vypomohl se sbory na albu "Runelord". Pracovitost Chilana se projevila i založením spolku Burning Sun, ve kterém se spojil s maďarským baskytaristou Zoltánem Papim, aby v nejbližších dnech překvapili posluchače albem v duchu raných Accept, Grave Digger nebo Helloween. Největší pozornost a péči však věnoval projektu Merciless Law, což se projevilo v dokončení a vydání druhého řadového alba v jednom kalendářním roce, čímž se zařadil mezi nejplodnější autory na scéně. Doby, kdy kapely chrlily nahrávky v podobném tempu jsou několik desítek let pryč a dnes je to malý unikát.
Za kresbu na obalu nového CD „The Holy Company“ je zodpovědný výtvarník Yannick Bouchard, který vytvořil mimo jiné cover i pro King Diamonda. Přepracoval také grafiku prvního alba Merciless Law, protože před oficiálním vydáním v USA panovaly obavy z eventuálního soudního popotahování kvůli podobě vyobrazeného robocopa se strojem T 800 z kultovního filmu Terminátor. Vtipné je, že i aktuální obal „The Holy Company“ vzbuzuje mírné kontroverze, protože může u někoho vzbuzovat různé asociace se švédskými Ghost kvůli podobě hlavní postavy s Papa Emeritem. Jedná se jen o shodu náhod, kresba se ve skutečnosti váže ke galícijské tradici La Santa Compaňa, ve které povětšinou somnambulní farník s křížem nad hlavou vede průvod mrtvých duší do obydlí nešťastníka, který má zhynout. Jakási obdoba naší smrtky s kosou. Zachránit se lze gestem odhánějící zlé síly, tzv. „paroháčem“, jak vtipně obal naznačuje.
Komu se zamlouvala nefalšovaná a čistokrevná retro heavy/speed jízda z prvního alba, nebude při úvodním riffu songu „Fly“ zklamán. Opět speedové tempo, kulometný dupák udává tempo a sekané riffy přesně krájí uštní boltce na plátky ve stylu osmdesátkových Rage či Helloween. Panchův ječák to celé krásně završuje a krásné výšivky melodického sóla dotváří historický kolorit. Následující „Shout“, na které se autorsky podílel hostující Ced Forsberg, celkově mírní tempo a mísí spíše klasické heavy postupy Judas Priest s ranými Running Wild. Cedova posedlost německými piráty je všeobecně známá, což je patrné z tvorby Blazon Stone, takže odér této kapely je patrný. Spolu s Panchem se blýsknou sólem. V „A Matter of Skin“ se autor zvukem přibližuje k produkci současných leadrů tradičního heavy metalu – Enforcer nebo Metalian, v následné „ The Undying Fire“ diktuje opět Jídášův Kněz. „Merciless Law“ šponuje otáčky do vysokých obrátek, pěkně retro působí i sbor, který vzorně „odpovídá“ zpěvákovi. Je třeba upozornit na propracovanější sóla kytaristy, který od prvního alba technicky o kousek povyrostl. Poslední tři songy postupně prodlužují stopáž, v „Warmarkers“ to zapříčiňuje akustický předěl a snad nejlepší sólo na albu, které dává upomenout na styl Michaala Dennera z Mercyful Fate. Podobné melodické postupy jsou patrny i v titulní „The Holy Company“. Někomu kytarový dvojzápřah v mezihrách může evokovat souhru „železné“ dvojky Murray/Smith. Je znát Panchova snaha o komplikovanější strukturu skladby a touha částečně vymanit se z klasických šablon power/speed stylu. To je nejvíce identifikovatelné v závěrečné, sedmi minutové (!) jízdě „Soul Eater“. Svižný kvapík by mnohá kapela po třech minutách zakončila, Pancho přidává a prodlužuje píseň o několik sól po vzoru posledního maidenovského opusu „Senjutsu“.
I když jsou Merciless Law plně namočeni v retro vlně tradičního osmdesátkového hard and heavy se speed a power metalovými prvky v duchu Helloween, Rage nebo Scanner, je znát vývoj v harmoniích i ve zvuku a většinu podobně laděných spolků hravě válcuje. Pancho si celé album nahrál, smíchal a vyprodukoval sám, takže zní kapánek moderněji a hutněji než debut, který vznikal plně pod dohledem staromilského Ceda. Jen závěrečný mastering byl svěřen do rukou Pablovi Gonzálesovi z Tramacustic Studia a ten jej řádně naleštil při ponechání plné dynamiky, což se dnes v metalových luzích a hájích tak často neslyší. Bude jistě zajímavé sledovat, kudy se bude ubírat hudební dráha talentovaného Chilana a zda se někdy spojí s živými muzikanty. Mám takové tušení, že na další album dlouho čekat nebudeme.
|
