Nedávno rozvířila prach a v nostalgickém průvanu potrhala pavučiny nadějná bristolská partička Naut, jejíž prvotina „Hunt“ připomněla zatuchlý sound gothických pionýrů z počátku let osmdesátých, kteří se drali do potemnělých sálů. Leckdo si při jejím poslechu vybavil v mysli The Cure, Siouxsie and the Banshees nebo třeba Joy Division. Podobně zaměření si zvolil i spolek Grave Pleasures z Finska, což je země zaslíbená skupinám, vzývajícím okultno a oddávající se různým rituálům, ale klasickou gotickou kapelu by člověk hledal spíše v Anglii či v USA. Britská DNA tu nechybí – ústřední postavou kapely se stal Angličan Mat „Khvosth“ McNerney, kterého láska k black metalu zavedla do různých severských zemí, kde se stal členem několika úspěšných kapel. S Code byl nominován na norskou Grammy, na obdobnou cenu si brousil zuby i ve Finsku s psychedelicky neofolkovými Hexvessel, v nichž spolupracuje s podobně nadaným Jesse Heikkinenem z The Abbey.
Matův hudební vývoj a touha po melodičtějším vyjádření vygradovala v roce 2010 v založení projektu Beastmilk, který po sobě zanechal ceněnou desku „Climax“ v gothic/post rockovém duchu. Headhunteři z mamutí firmy Columbia/Sony Music zavětřili a kapele nabídli smlouvu ve snaze vytvořit nové indie rockové superstars. Tam někde vzniklo v kapele názorové pnutí, které zapříčinilo rozpad Beastmilk a zároveň zrod Grave Pleasures v obměněné sestavě. Následný tlak firmy na výsledek u debutu „Dreamcrash“ byl kontraproduktivní a poněkud přeprodukované album přišlo o elektrizující post punkovou energii. Kapela po přestoupení k nezávislým Century Media zařadila zpátečku a s albem „Motherblood“ z roku 2017 se vrátila ke svým počátkům, zvuk sympaticky potemněl a zhrubnul, ale kvalit alba „Climax“ nedosáhl.
Po pěti letech Mat a spol. přichází s novinkou „Plagueboys“. Sympatická stopáž okolo čtyřiceti minut naznačuje, že album bude pěkně odsýpat bez zbytečných kudrlinek, tak jak to dnes někteří nabubřelí interpreti mají ve zvyku. Úderný mix nové vlny a post punku v „Disintegration Girl“ posluchače časoprostorem přemísťuje do počátku osmdesátek ke vstupu do klubu, kde právě koncertují The Cure a Sisters of Mercy. Oproti předešlému albu je sound alba provzdušněný, zvuk kytar je jen jemně zkreslený, čitelná linka baskytary je pevně spjatá s klopýtajícím rytmem bicích. Strojový rytmus u následné „Heart Like A Slaughterhouse“ doprovází temně ostinátní kytarová linka ve stylu Killing Joke a naříkavý Matův projev upomíná na rockové válečníky Adam and the Ants a jejich hlavního protagonistu. Jednoznačně nejtemnější song alba. Ve „When The Shooting s Done“ kapela opět zrychluje, zpěvák opatrně deklamuje text a v refrénu se skladba rozsvěcuje jako lampion. To platí i u dalšího hitu, recyklujícího melodické kolečko „High on Annihilation“. Hledáte-li nějaká sóla nebo mezihry, jste na špatné adrese, krom dokola omílaného hlavního melodického motivu a zpívaných slok vše ostatní pokládá kapela za zbytečný luxus. Skličující melancholická balada „Lead Balloons“ chmury určitě nerozptýlí, smutek můžete zahnat v taneční „Imminent Collapse“.
K temnějšímu gotickému projevu se vrací kapela v „Society Of Spectres“ – mixu hutnějších Sisters of Mercy a The Cure, dále křepčíme na hrobech mrtvých, ovšem v současném zvukovém kabátku s chladivými tóny syntenzátoru. Pozor, jediný kratičký náznak mezihry! Strojový rytmus a recitovaný text „Conspiracy Of Love“ kombinuje gotické prvky s taneční náladou Depeche Mode, podobnou, ještě o něco více uspávající náladu možno vysledovat i u titulní „Plagueboys“, nesmíte však být fanouškem Lindemann, potom vám refrén připomene jejich „Ladyboy“ v akustické verzi.
Tak jak to velí tradice v gotické muzice, v textech je neveselo, ba přímo truchlivo. Mat to dobrovolně přiznává: „Mám obavy z úplného zhroucení našich snů. Moje texty pojednávají o tom, že jsme postapokalyptický druh, vědomi si svého nevyhnutelného zániku, dost možná vlastním přičiněním. Na Zemi neexistuje děsivější a nebezpečnější místo než lidská mysl a to, jak se vypořádává se svou vlastní zkázou. Zkázou vztahů, lásky, snů, tužeb a nakonec i celé naší existence. " Pokud se pozorněji zaposloucháte do textů, musíte dát Matovi za pravdu – všudypřítomný strach z války, smrti, totálního kolapsu či ze ztráty lásky je zcela patrný.
Gotickým rockem se invenčně inspiruje poměrně dost kapel, například HOST (projekt členů Paradise Lost), Hanging Garden z Finska nebo Vost z USA. Ostřílení harcovníci Grave Pleasures na svém třetím studiovém albu vsadili spíše na jistotu, pročistili a provzdušnili sound, přidali taneční prvky a vedle plejády gotických ikon se inspirovali i u osmdesátkových Depeche Mode nebo Echo and the Bunnymen. Oproti těmto souborům, či spřízněným Naut se muzikantům povedlo napsat přímočaré album s obrovským hitovým potenciálem, které nemá (snad krom dvou kousků) slabšího místa. Zde se pokus o zpřístupnění tvorby masám oproti křečovitému debutu povedl. Kdyby kolekce byla vydána v osmdesátkách s dobovým mixem, byli by Grave Pleasures kultem. Pokud vám nemusí doma při každém poslechu muziky chlejstat krev na výložky a snesete výlet do jiných než metalových vod, tak je „Plagueboys“ tím pravým tipem.
|
